Cranfieldské strasti a slasti

Nikdy ve svém holém životě se mi nepovedlo ztratit nic z následujících položek – mobil, klíče, peněženka a tak si už jistých pár let žiju ve sladkém hnízdě spokojenosti a říkám si, že to se mi stát prostě nemůže. Jistě, může! A ne zrovna na místech kde byste to očekávali, tedy ve městech, na rušných prostranstvích či v dopravních prostředcích.

V neděli 6.9. jsem si po dni na kole řekla, že bylo dosti radovánek a je potřeba taky zapracovat na svém imprůvmentu v anglickém jazyce a tak jsem sbalila svoji učebnici a na nově zakoupeném kole jsem na večer vyrazila do Marston Forestu, tedy nejbližšího lovely místečka, které je na zdejší poměry dost peaceful. Posedět si pěkně s výhledem na králíky a krávy a za neumdlévajícího toku posledních denních slunečních paprsků, které tento den neúnavně dopadaly na celý cranfieldský landmark, vstřebat něco málo z gramatických a lingvistických hrátek angličtiny na další nadcházející týden. Ačkoliv jsem seděla poněkud nekomfortně na hrbolaté zemi opřena o dřevěný plot s abnormálně hranatým povrchem, takřka celou hodinu jsem vytrvale četla z učebnice a mých poznámek. Taky jsem si ten lovely pohled vyfotila na telefon.

Mobil používám v Anglii na více věcí. Telefonování a psaní sms však není ani jednou z nich. Ráno se mi hodí budík, ve škole internet, odpoledne foťák a po celý den konstantě česko-anglický slovníček. Takže všeho všudy musím poznamenat, že ztráta tohoto zařízení by trochu zamezila moji komunikaci nejen se světem internetu, ale hlavně s lidmi místními, protože přiznávám, že nebylo například mojí aktivní znalostí, že anglicky berle (crutch) znamenají také rozkrok.

Už když jsem si dávala již zmíněnou učebnici do batohu a ze své lenosti na sobě nechala domácí tepláky, co nemají kapsy, tak jsem si říkala, že dávat si mobil do kapsy u mikiny, která vypadá jak roztlemená huba nějaké podvodní příšery, nebude zrovna nejlepší nápad mého dne. Inu stalo se. Když však k mému velkém překvapení mobil z kapsy neodkráčel na výlet do okolí při jízdě tam, zcela automaticky jsem si ho dala do oné kapsy i při cestě zpět. Při cestě zpět jsem zvolila jízdu přes kostrbatou travnatou louku mimo cestu a libovala jsem si, jaké to je mít bicykl, který má odpružené přední kolo a i sedlo. Ačkoliv jsem z tohoto parku již na večer vyjížděla několikrát, vždycky zapomínám, že hlavní cesta je již hermeticky uzavřena závorou a nezbývá nic jiného, než se napojit na ouzkou pěšinu pro chodce (asi na šířku ramen průměrného šestiletého chlapce) ohraničenou z jedné strany dřevěným zábradlím a z druhé velice přátelským živým plotem tvořeným ostružiníkem s prvky hlohu. Můj nájezd ostrým esíčkem na tuto stezičku neproběhl zrovna hladce a při výhledu na moje řítící se tělo do náruče vymazleného ostružiníku radši srážím kolo na stranu opačnou. Možná méně než ladně opírám svou dlaň o dřevěný plůtek a přeju si nevidět ty výrazy lidí za mnou na moje jistě zábavné představení. Z plotu se ozve takový dutý zvuk, o kterém jsem neměla tušení, že ploty mohou vydávat a já urychleně opět ovládám situaci a řítím se dál.

O hodinu a půl později doma…

Kde mám jako mobil?

Nastává zuřivý pochod mých myšlenek, neboť tam kde by měl být, tedy v roztlemené kapse mé modré mikiny, není. Rozhoduju se pro rychlý, avšak jak posléze zjišťuju, nepříliš úspěšný manévr. Blbě se prozvání nebo posílají sms na mobil, který má vypnuté zvonění. Teda prozvání se docela fajn, ale už se moc fajnově neozývá. Ono taky nemá jak, protože v baráku pochopitelně není. S mírně znepokojeným pocitem (já jsem nikdy nic neztratila, ale všechno je jednou poprvé) vzpomínám na svou poslední sluncem provoněnou fotku ze strážní věže na pozorování králíků a není potřeba přílišné inteligence na vyvození závěru, že mobil se baví někde venku. Ani moje taktizovaná jízda po zpětné trase za zapadajícího slunce nepřináší už do tohoto příběhu ani kapku světla navíc. Mobil není a ani moje srdceryvné nadávky a litování se ho nezavolají domů.

Ráno vstávám za rozbřesku a ještě naposledy procházím celou trasu pěšky. Výsledkem není nic jiného než další mokré boty. Později ráno už telefon ani nezvoní, chudák taky, je vybitý. To vnáší trochu mé naděje, i když zcela bezdůvodné. Ve škole si aspoň stihnu třikrát anglicky postěžovat, že jsem ztratila mobil (třeba si už nikdy v životě nemusím anglicky stěžovat na ztrátu mobilu) a taky si postěžuju ještě jednou česky. Michal se ujímá poslední záchranné akce a naposledy prozvání telefon. Do té doby jsem už totiž žila v představě, že anglický lid není tak peaceful, jak jsem si myslela a někdo můj nebohý stařičký mobil s oloupaným krytem a takřka nefunkční baterkou ukradl. Jediným důvodem totiž mohla být čarokrásná fotka na mém pozadí – jezero Åndervatnet v NP Ånderdalen v norském kraji, což je jistě důvod významný, neboť z okolní anglické krajiny by občas člověk plakal. Jaké bylo však moje překvapení, když se vyplnily Michalovy obavy, že to někdo zvedne a on bude muset mluvit anglicky.

Mé nadšení toho dne již bylo bezmezné. Můj mobil našel pán a vrátí mi ho večer. Čím více se blížil večer, tím více jsem uvažovala nad slovním spojením tonight, protože tak proběhlo určení času mého předání. Tonight. A upřímně, dokonce mě napadla i myšlenka, že se tonight konat nebude a můj mobil zůstane v prostoru vzduchoprázdna. Proto jsem na baráku stihla vyluxovat, vyprat a dokonce jsem strávila hodinu opakováním mluvených frází do akademické prezentace zcela konsternována výhledem z okna a proto mi následný zvonek domovních dveří takřka vyrazil dech.

Pán mi řekl líbeznou frázi, že tady pro mě jakože něco má, mezitím mě chtělo sežrat podobné psí stvoření, co máme doma a já celá šťastná ukradla Kevinovi pivo z lednice a pán ho dostal darem.

Ponaučení dne 1: Nedávej si mobil do kapsy značky roztlemená huba.

Ponaučení dne 2: Nebo ho tam měj, ale nejezdi přitom na kole.

Ponaučení dne 3: Nebo ho tam měj, jezdi na kole, ale ztrať ho aspoň v Marston Moretainu.