Cranfieldské strasti a slasti

Už dost dlouhou dobu přemýšlím, jak jemně a přitom výstižně nastínit náš studentský a mnohdy náročný každodenní život. Žít na kampusu v dost uzavřené komunitě lidí stylem „polovina lidí ví, co jste měli k obědu“ a k tomu ještě celý rok, je poměrně obtížný úkol. Tak si představte, že žijete na Mitchell Hallu, ráno se vzbudíte, vykouknete z pokoje, nakouknete na záchod a už se zdravíte se svými sousedy. Občas rovnou s uklízečkou, pokud zrovna nestáváte se skřivany a trochu si pospíte. Pak jdete na snídani, což obsahuje projít sedmero dveřmi a sedmero chodbami, kde se jen stěží stane, že kromě těch dveří nepotkáte nikoho jiného, koho neznáte nebo s kým se moc nebavíte. A tak už mnohdy než vůbec dojdu do jídelny, slyším desetkrát dobré ráno a osmkrát dotaz jak se mám. Pětkrát mi je sděleno, že vypadám hrozně a z toho třikrát jsem podezírána z toho, že jsem byla den včerejší na nějaké párty. Moje každodenní ujišťování všech, že tohle je můj normální ranní ksicht nikoho moc nepřesvědčuje. U recepce pozdravím paní recepční, která má aspoň tolik moudrosti, že se mě na nic neptá, neboť má často spoustu práce a vstupuju do areálu jídelny. Tam musím ty tři až čtyři pracující lidi pěkně pozdravit, ujistit je, že dneska šichtu mám až večer, politovat jejich povinnost pracovat po ránu a popřát jim šťastné přežití. Mezitím vrážím do dalších pár lidí, kteří mě ubezpečí, že ta párty včerejšího večera musela být fajn (já už se tuto skutečnost ani vyvracet nesnažím, vlastně si už ani nejsem jistá, jestli jsem někde byla nebo ne) a bloumám mezi jogurty, párky a mandarinkami v marné snaze ulovit něco netradičního. Chuť na něco z každodenní tradiční nabídky mě rychle přechází a tak snažím zkombinovat cokoliv, co se kombinovat dá. Tak jo, dneska to bude třeba kýbl mlíka, vajíčko a toust s nutellou nebo že by osmahnuté houby s hroznovým vínem a toustem s medem? Beru vlastně ani nevím co, pak znova ubezpečím člověka na pokladně, že šichtu mám až večer a že se tedy spolu na ní nepotkáme a mezitím potvrdím kamarádovi za mnou, že ta párty byla včera hrozně fajn. Usedám zmožena ke stolu, kam se mnou většinou usedá ještě někdo další, ujistíme se, že se nám chce pořád spát a že to stejné jídlo každý den se už nedá jíst. Pak řeknu, že už musím jít, odpovím asi posté na otázku, kam jdu (ne nechodím třeba posledních pár týdnů do laborky například), seberu svoje věci, všem popřeju hezkej den a okolo paní recepční (už ji podruhé nezdravím) vycházím ven na vzduch. Dýchám.

Po cestě do laborky potkávám stejně bloumající lidi jako já, snažím se tu a tam bloumat odlišným tempem než ostatní, abych mohla aspoň chvilku čumět do blba a mířím řekněme do té laborky. V laborce pozdravím všechno, co simuluje život, a dávám se do práce. Většinou dělám s někým a tak se snažím předstírat, že jsem naprosto způsobilá pro práci v laborce, snažím se něco hrozně učeně žvanit anglicky, cítím, jak se mi klíží oči a aby se mi nesklížily úplně, jdu jen tak ze cviku hledat nějakého učitele, co by se mi zrovna hodil, po laborce. Potkávám několik dalších lidí, stejně zuřivě pracujících jako já, vzájemně se ujistíme, že nic nestíháme a že všechno je na hovno a tak pokračuju až do té doby než neskřípnu někde hledaného učitele. Ten se mě většinou snaží přesvědčit, že stejně sama vím to, co nevím a že když něco nebudu vědět, mám ho znova najít. No a to je ten problém. Když znova nevím, zjišťuju svoje pochybnosti od spolužáků, co třeba dělají opodál to a samé a většinou stejně dospěju ke stejnému výsledku – hře „najdi si svého učitele“ nebo „před kádinkou, za kádinkou nikdo nesmí stát“.  A jdu hledat…

V čase oběda jsem se naučila většinou nechodit na obědy, neboť bych tak ztrácela drahocenný čas a tak často sedím někde s bagetou, čumím do počítače a dělám, že pracuju. Často se někdo ke mně taky připojí s bagetou, dělá, že taky něco dělá na počítači a končíme oboustrannou stížnosti, jak nic nestíháme a jak je všechno na hovno. Tyto stesky končím prohlášením „kádinky volají“ a jdu si zase hrát do laborky (viz. odstavec výše). Odpoledne jen stěží s vypětím všech sil dodělám to, co chci a už běžím přes kampusácké latifundie na svůj pokojík (opakuje se stejná situace jako ráno při cestě do školy), na pokoji padám tak na dvacet minut za vlast a se spíláním, že do kantýny mě nedostane ani stádo volů chvíli ležím v posteli. Následně vstávám, oblékám svůj fancy úbor a jdu do o patro níže. Tam se hned následně rozhodnu, jestli mě šichta bude bavit nebo ne a to v návaznosti na identitu lidí a práce, kterou dostanu přidělenou. Pět hodin tam ječím na kuchaře a své spolupracovníky, tvářím se jako sluníčko na zákazníky, asi 150x odpovím, jak se mám a jaký jsem měla den, 100x se zeptám identicky druhé strany (někdy nemám sílu) a v půl jedenácté odcházím buď k sobě na pokoj, nebo za nějakým kamarádem na pokoj, jím dezert ukradený z kantýny a nadávám jak hrozně „exhausted“ a „killed“ jsem. Ráno vstávám a opakuje se cyklus viz. třetí věta tohoto příběhu. Takhle probíhají dny, kdy pracuju.

Pak jsou (spíš ale byly) dny, kdy jen stěží hledám, co úspěšného a studiu prospěšného se mi povedlo spáchat. Řekněme, je únor, ještě mám chodit do školy a budím se tentokrát opravdu po párty. S takovým tím pocitem, kdy vás z říše snů vzbudí ječící mobil ležící nedaleko (přesto daleko) na stole a vám se na několikátý pokus povede ten mozek zničující budík vypnout. Padáte toporně zpátky na postel, s přáním „ještě pět minut“ a s pocitem „přeju si během těch pět minut umřít“ odevzdáváte svoje zbědované tělo znova do říše snění. Za krátký čas se budíte s obrovským trhnutím, mobil ukazuje pět minut do ukončení podávání snídaně. Slíbila jsem si, že přece vždycky vstanu aspoň do těch půl desátý, nadávám si, na pyžamo oblékám mikinu, do zrcadla se radši nekoukám a běžím do kantýny. Cestou nevnímám nikoho ani, kdyby mi zatarasili cestu. V kantýně si beru do krabičky první, na co mi padne ruka, u pokladny čumím do země (člověk na pokladně většinou taky radši nic neřekne a čumí do pokladny), a nehledě vlevo ani vpravo ignoruju všechna ta „ahoj“ a „ráno“ a vracím se zpátky do postele. Ten ranní šok mě většinou probudí aspoň do té míry, že v posteli jím tu svoji snídani a přemýšlím, co se bude dít dál. Pak se zvedám, koukám konečně do zrcadla, usuzuju, že mi není pomoci, z pyžama se převlíkám do tepláků a jdu na přednášku. Tam se mi pár lidí okolo mě vysměje, že jako asi „hard morning“, po mně přijde několik dalších lidí se stejnou diagnózou a já napůl poslouchám a napůl čumím do blba. Odpoledne po konci školy vcházím na pokoj, již pookřáta, zapínám počítač, zkontroluju několik zábavných videí, zhodnotím, že do školy nemá smysl dneska nic dělat a jdu na jógu, pokud vezmeme v úvahu, že třeba dneska jóga je. Tam všichni kolektivně zvážíme, že nebýt jógy, mohli bychom se jít zahrabat do bahna na pole a odcházíme na večeři. Potkávám se s kamarády (většinou Poláky) a dohadujeme se, že se navečer sejdeme. Večerní sprcha ze mě smyje všechny hříchy dne a navečer se scházíme u Tommyho. Nejdřív společně posoudíme, jaké prd jsme dneska udělali a že zítra je taky den a než se nadějeme, odstřelujeme se kolektivně pomocí lahve whisky či dalšího halucinogenního materiálu na pomyslnou střechu Mitchell Hallu. Později večer se přestěhujeme k někomu dalšímu na pokoj a já někdy v hluboké noci usuzuju, že spánek taky ještě nikoho nezabil a většinou opouštím svoje kamarády, kteří touto dobou už stejně jenom bez jakéhokoliv pohybu a snahy něco hovořit, čumí někam mezi rozhraní tohoto světa a světa mimo tuto civilizaci. Ráno vstávám a opakuje se cyklus viz. třicátá čtvrtá věta tohoto příběhu. Takhle probíhají dny, kdy nepracuju.

Páteční večery jsou však speciální. To se člověk nemusí se svou soukromou párty skrývat nikde za rohem, ale protože párty se pořádají úplně všude, pak se poměrně jednoduše ta párty dá dělat kdekoliv. Bývá to taky jediný večer, kdy náš školní klub CSA praská ve švech. Taky jsme se tam jeden čas chodili ukazovat, již značně pod obraz a o to víc byla párty zábavnější. Musím říct, že sobotní rána byla obecně považována za všeobecně vyhlášený čas nicnedělání, bohužel k mé smůle moje vstřebávání kocoviny muselo někdy probíhat na mých cestovatelských zážitcích. Ale na nic si stěžovat nemůžu. V zásadě všechno, co se na kampusu odehrávalo, podléhalo jenom jednomu pravidlo a to jestli se mi to chce nebo nechce dělat. Mohla jsem se klidně po ránu vzbudit, usoudit, že nebe není dostatečně modré ke vstávání a mohla jsem si jít pustit film. Stejně tak jsem se mohla rozhodnout v devět večer, že je čas konečně něco udělat do školy, odejít po zpustlém kampusu do knihovny, zasednout za počítač a dát se do práce. Nonstop otevřená knihovna, jen pár lidí okolo a tma z okna byly často jedinými hnacími motory k tomu něco udělat do školy. Bavíme se o modulech a assignmentech. Group project a thesis naštěstí v mém případě nevyžadovaly tolik sezení za počítačem, ale o to víc moji přítomnost na výjezdech a hlavně v laborce. Je to hrozně zábavný život si dělat úplně co chcete a kdy chcete, nikdo se o vás nestará, kdy a co děláte a pokud odevzdáte to, co máte, pak se o vás nikdo ani nikdy starat nebude. Takže jsem se klidně odpoledne mohla rozhodnout, že mě ta práce do školy obtěžuje do takové míry, že dneska hlásíte stop stav a jít si kam se mi zachtělo.

Taky jsem chodila často navštěvovat Michala a Míšu. Od ledna bydleli v úplně nejlepším studiu pro dva lidi, rovnou v přízemí, kde stačilo jen zaťukat na okno, mnohdy ani to ne a mohla jsem se vpustit do českého ráje. Také jsme často konali české večery, na kampusu nás bylo v nejpočetnějších časech rovnou sedm a to se pak takové okázalé grilování nebo večeření v doprovodu řady piv dělá náramně. Stejně tak všechny další setkání a oslavy života s celou další řadou lidí, které ani nechci vyjmenovávat, neboť platí jedno sváteční pravidlo: „všechno, co se odehraje za zavřenými dveřmi na party nechť zůstává navždy za zavřenými dveřmi pohřbeno.“ Nebudu vyprávět žádné příběhy z té spousty prořáděných nocí, protože by se to neslušelo.

Na kampusu je prostě sranda. Párkrát na něm několikrát zapršelo a jednou nás to dokonce totálně zatopilo. Kolektivní nadšení ze zatopených silnic a trávníků prosím zhlédněte v přilehlé fotogalerii. Prostě se tu nenudíme. Každá sranda ale jednou skončí a já jsem zamýšlela svůj konec mitchellovského života na začátek července. Měla jsem naplánováno, že na více než tři týdny zmizím z ostrovů a upřímně se mi nechtělo platit za skoro celý měsíc za pokoj, kde v podstatě nebudu. To, že je potřeba dát předem vědět ubytovací kanceláři, že odjíždím, jsem nějak v potaz nebrala. Když jsem se konečně rozhoupala k sdělení této skutečnosti asi 14 dnů před odjezdem, v kanceláři mi vynadali, že na to už je pozdě a že budu platit navíc celý zbytek měsíce, i když tady nebudu. Pamatuju si, jak jsem se strašlivě rozčílila, naběhla jsem ke klukům na pokoj a předvedla jsem asi pětiminutový monolog o tom, jak je to tady úplně na hovno to ubytování a jací to jsou vyděrači. Kluci mi radí „nebreč“ a že to tam mám jít zkusit znova. Nabíhám na oddělení opětovně, sypu si popel na hlavu, napůl lžu, že jsem dostala práci a že musím kampus narychlo opustit. Paní, které jsem se tam na kolenou dovolala, mě sice polituje, ale řekne, že si není jistá, co s tím může udělat. O pár chvil později ji píšu „nahlavusypající“ mail, kde se kaju až k příbuzenstvu přes dvě kolena, slibuju, že už budu hodná a že už se nikdy v Mitchellu neobjevím. O pár dnů později mi fakt přichází email, kde milá paní vysvětluje, že to všechno hezky ukecala a že budu muset platit jen dva dny navíc ubytování. Líbám ji imaginárně nohy. Další překvapení se však koná na oddělení, kam jdu doplatit ten zbytek ubytování. Paní od počítače na mě vyprskne částku, ze které se mi protočí panenky a ptám se nejistým „prosím?“ Pak se mi snaží asi deset minut vysvětlit, že platební periody tady na Cranfieldu se nepočítali na měsíce, ale na nějaké jinak koncipované měsíce a že mi prostě chybí hrozně moc k doplacení. S rozzuřeným aha, aha dávám vědět, že to je totální nesmysl a dřív než stihnu tu tužku milé paní probodnout skrz její obrazovku počítače, platím a kvapně odcházím. Toto finální zděšení z nedoplatků překvapí asi každého druhého obyvatele kampusu. Radši to už víckrát nekomentuju, pakuju všechno, co se mi povedlo za rok v pokoji nashromáždit, polovinu z toho vyhazuju do popelnice a zbytek odnáším k Michalovi. V srpnu budu totiž bydlet u nich.  

Po mém návratu 1.8. se rovnou stěhuju k Michalovi a Míše. Začínají úplně nejzábavnější časy bydlení, kdy za svůj pokojíček považuju kus chodby, kde mi leží spacák a karimatka a užívám si společného času s nimi. Jen tu a tam nám to pokazí protipožární alarmy, které zpravidla zvoní něco okolo sedmé ranní a nenechají vás přežít na pokoji. Přízemí v bytečku využíváme velice náležitě a místo dveří občas používáme okno, ze kterého rovnou skáčeme do zelené trávy s krásným placem úplně na samotném konci kampusu obehnaného živým plotem. Za domeček chodíme na fotbalové hřiště cvičit jógu a všelijak se tak povalovat a večer pozorujeme nejkrásnější anglické západy slunce rovnou z okna. K dokonalosti bydlení tomuto místu nezbývá skoro nic. A tak se nám tady teda žijete ten život studentský, život plný nicnedělání a občas taky trochu toho dělání.