Cranfieldské strasti a slasti

Když už jsem se v minulém článku dotkla Kevina, tedy osoby jako takové, se kterou sdílím společné bydlení, bylo by fajn o tomto člověku ještě něco dodat. Netroufám si říct, že sdílíme spolu časoprostor, neboť naše životní návyky a časové periody jsou jiné, ne-li se přímo vylučující. Tak například já vstávám ráno, protože žiju ve všeobecném přesvědčení, že rána jsou od toho, aby se vstávalo. Nicméně ani pro ty z vás, kdo tímto názorem nevládnou, dá rozum, že když vám začíná dopoledne škola, musíte vstát včas. Kevin nemusí. Již takřka po 14 denním vědeckém pozorování musím poznamenat, že on nevstává dříve než těžce po poledni, spíše kolem průměrného odpoledne. Takže to jde dost proti tvrzení, že vstává dopoledne, co mi tvrdil. Jaksi respektuji to, že jezdí do práce na noc, ale po mé nedělní otázce, jestli byl v práci, mi takřka zhrozen odpovídá uraženým hlasem: noooooouuuuuu! Tož toto je další informace, která mi nevnáší nikterak světla do mých zatemněných představ o této osobě. Pravdou je však, že dvakrát za minulý týden zmizel na celou noc a pak jsme ho potkali bělejšího než bílého parkujícího auto ve chvíli, když jsme se Simonem pro změnu startovali naše auto do školy/práce. Vypadlo z něj jeho oblíbené „Are you oukej?“, přičemž toto je otázka, kterou bych mu v tuto chvíli raději měla položit já. Každopádně mnohem zajímavější mi přijde jeho trávení volného času. Jsou jen 3 dominantní věci v jeho životě. Když nespí (což je pro mě převážná část denního času), tak je ve vaně. Jsem ohromena jeho výdrží vydržet se válet ve vaně dost přes hodinu, což je doba, kterou například trávím přesunem ze školy na barák. Jak poznám, že okupuje koupelnu? Předně proto, že můj pokoj těsně přiléhá ke koupelně a za druhé proto, že nejdřív slyším asi 10 minutové napouštění vany a pak se tu a tam ozve nějaké anglické slovíčko vzdáleně připomínající melodii jakési jistě znamenité středověké písně. Ve chvíli, kdy se otevřou dveře koupelny, vyhřezne tak děsivá směsice vůní šampónů, gelů, sprejů a voňavek, že by někteří slabší jedinci měli problém se udržet pevně nohama při zemi. Tato plejáda pachů se mísí s voňátkem, jenž okupuje jedinou zásuvku na chodbě prvního patra a tvoří tak zcela ojedinělé a typické aroma celého tohoto domu. Nejsem úplně milovníkem těchto voňátek, to teda nikoliv, avšak musím říct, že ve chvíli, kdy byl celý dům těžce zkoušen puchem spáleného kusu mrtvoly v troubě, toto voňátko svádělo skoro vyrovnaný souboj. Bohužel musím poznamenat, že nakonec neúspěšně a přítomnost salámové pizzy v pokročilém stádiu zuhelnatění doprovázela interiér našeho domu ještě celé tři dny. Proč? Protože ačkoliv jsem všude všechno zotvírala, co se dalo, ve chvíli kdy Kevin vstal, opět všechno hermeticky uhemoval, aby náhodou nedošlo k otrávení obyvatel domu venkovním vzduchem.

Třetí věcí kromě spánku a louhování ve vaně je pro Kevina podle mě nejmilejší sledování televize, konkrétně sportovního programu. Ale úplně nej nej nejšťastnější je určitě při sledování fotbalu. To se úplně rozplývá na tom svém bílém křesle a vpíjí se do té léty opotřebené a umaštěné koženky. Také je náruživým fanouškem tenisu, nepohrne však ani žádným jiným sportem právě promítaným v TV. Je to prostě duchem športovec jak má být. Vedla jsem s ním krátkou debatu na toto téma. Vždycky když tam přijdu se podívat, jestli na tom křesle už nezemřel, tak nadhodí jestli „Do you like football?“, „Do you like golf?“ „Do you like tennis?“. Upřímně? Ne. A už rozhodně ne to sledovat v televizi 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Kevin byl ale sportovec za mlada – hrál fotbal v Leedsu, taky golf a tenis má taky rád. Vedle něho působím jako totální pohrdač sportem, neboť jsem na to řekla, že jsem hrála ze srandy pár let na gymplu fotbal s holkama. Pak jsem se prokecla, že mi přijde kriket jako dost nuda, což mě rovnou hodilo do kategorie žumpa a nezachránilo mě už ani to, že jsem jako malá měla ráda šachy. Moje následné honění vášní na téma hor, chození, lezení a běhání nebylo jako adekvátní obrana a proto mé každodenní pochody/běhy/prozkoumávání okolí a ježdění na kole po dobu minimálních 90 minut stále vyznívají jako důsledek choromyslnosti a ne zdravého uvažování.

Taky jsem konečně přišla na to, jak se ovládá zařízení v koupelně na sprchování. Ovládat se totiž nedá. Simon mi jedno ráno v autě prozradil kouzlo této magické bílé krabičky. Je rozbité. Proto se vždy po 10 vteřinových periodách mění voda z ledově studené na vpravdě vařící a není moci, jak tomu zabránit. Naštěstí ta proměna vody probíhá kontinuálně, takže člověk má takových 5 vteřin naprosto přijatelné teploty vody, za které musí zvládnout co nejvíce. Pak se zas čeká. Myslím si, že jsem ale vymyslela způsob, jak na to. Když je kolečko na značce stop, roztéká se vařící voda, a když je kolečko na stupni high (horký), mění se v tekutý led. Patrně srozumitelné, že? Takže musíte ve chvíli, kdy začíná končit 5 vteřinová perioda vlažné vody, rychle přepínat kolečkem a to do opačného směru než z jakého stavu vody začínal 5 vteřinový interval. Dávám si vysoké cíle a to do konce mého období mého žití zde přijít na to, jak si užít několikaminutovou sprchu bez následků opařenin a omrzlin.

Kevin je člověk, který by byl podle mě hoden dlouhodobějšímu pozorování, ale upřímně, nemám moc času. V každém případě to je člověk hodný a starostlivý, trošku bojácný, ale nemůžu si vlastně na nic stěžovat. Má Škodu Octaviu, taky další bonus. Takže vlastně překonal veškeré mé představy, které jsem měla, než jsem sem dorazila. Pro lepší udržení mého předcestovního stresu mi Tomáš ještě doma pustil vskutku nedojemný film We Need to Talk About Kevin z roku 2011, takže kdo chce mít černé sny o budoucnosti svých ještě malých či nenarozených dětí, vřele doporučuji.