Cranfieldské strasti a slasti

Málem bych zapomněla. Člověk byl na toliko výletech, že už je skoro zapomněl a to teda hanba mi! Třeba takový výlet do Doveru. To máte právě úvodní týden group projectu a náhodou vám vypadne volný čtvrtek. Přemýšlíte, co asi tak se čtvrtkem. Je únor, den dvacátý pátý a mrzne jak praští. A pak vás napadne, proč se nejet podívat do Doveru, do přístavu a k běloskvoucím útesům tyčících se z moře. Do Doveru už jsem chtěla jet s polskými kamarády, ale Wiktor prohlásil, že útesy hrají všemi odstíny šedé barvy a bílého tam není zhola nic, a proto taky z výletu sešlo. O barvě útesů se s Wiktorem hádáme dodneška.

Beru Marion, její auto, Míšu a francouzské kamarády Manon a Gaetana, zamáváme celému Cranfieldu, co míří na lekce nebo do knihovny a za doprovodu pravé nefalšované francouzské muziky frčíme přes Londýn do Doveru. Mrze jak praští. Do Doveru dorážíme poměrně rychle (2,5 hod) a taky poměrně rychle zjišťujeme, že v Doveru není nic. Procházíme městem, živíme vlastní krmí racky a usuzujeme, že se radši vyškrábeme na běloskvoucí útesy a budeme ten Dover pozorovat svrchu. Jako malé děti se proháníme po stezkách nad útesy, a to nejen radostí, ale i zimou a zanedlouho se povede sluníčku vyhrabat zpod černých peřin a osvítit celou nádheru útesů. Spílám nahlas Wiktorovi, že je bíloslepý a celé odpoledne trávíme nad útesy za doprovodu lidí, koní a králíků. Francouzi mávají Calais a Francii a přepočítávají vzdálenost nutnou k překonání La Manche. Kromě Gaetana se dají všichni velmi rychle přemluvit a na rozloučenou nám zapadající slunce osvítí celý horizont. Paráda na pracovní den, ne?

Taky už od Vánoc plánuju navštívit kamarádku Magdu v Liverpoolu a tak také činím o víkendu 5.-6.3. Mám v plánu v sobotu projít Manchester a navečer se přemístit do Liverpoolu, kde už na mě bude Magda čekat. Samozřejmě v zimě ještě v mé hlavě vládne taktika „hlavně nejlevnějc se tam dostat“ a proto kupuji Megabus lístek z mého velmi oblíbeného nočního Milton Keynes Kingston Shopping Centre do Manchesteru. Trošku naprd, že to odjíždí ve 2.20 v sobotu ráno a já jsem tentokrát líná zas šlapat z Cranfieldu na busák hodinu a půl pěšky. Protože je ale před sobotou pátek a já trávím večer s Poláky (přece nepůjdu spát), přece jenom se řešení nabízí samo. Samozřejmě se mi už celý večer všichni smějou, jak zas budu šlapat pěšky přes pole a já s nimi, ale je asi 11 večer a stále nikdo ještě nepije. Wiktorovi vynadám, že mi o doverských šedých útesech lhal a nabídnu se mu, že když mě odveze na autobusák autem, ty lži mu odpustím. Bohužel se mi spíš vysměje (já s ním) a nakonec jsem nucena se zaprodat celým večerním menu z mitchellovské kantýny, aby mě milostivý Wiktor na autobusák odvezl. Činí tak ale už kolem půlnoci, proto celé dvě hodiny stepuju v Tescu non-stop , třesu se zimou, povídám si s ostrahou a abych se nemusela furt bavit s ostrahou, dělám, že čtu anglickou knihu. Díky tomu, že tak pekelně mrznu v supermarketu, usuzuji, že mrznout můžu stejně brutálně i venku a odcházím ke stanici asi o čtvrt hodiny dříve. Jaké je mé překvapení, když se modrožlutý autobus noří ze tmy, bere mě, čeká asi dvě další vteřiny a znova (díky bohu se mnou) mizí ve tmě.

V Manchesteru jsem v sedm ráno. Promrzlá až na kost vrážím do nejbližšího supermarketu, ty mají naštěstí otevřeno non-stop a čurám a svačím na jejich vylidněných chodbách. Když se dovnitř začnou cpát první náznaky života, usuzuji, že je čas na prohlídku pamětihodností a dle svého předem promyšleného plánu začnu kroužit centrem. Katedrály, univerzita, muzea, kanál, mosty a parky mají skoro všechno společné. Nic co bych ještě v Anglii neviděla, mě nepřekvapilo. Navštěvuju muzeum letectva, kde je snad ještě větší zima než venku, infantilní Národní muzeum fotbalu (berte to jako Muzem fotbalového klubu Manchester United) a zbytky románského opevnění. V Manchesteru mě zaujmou dvě skutečnosti. První je hojnost bezdomovců. Jsou všude a obzvlášť si oblíbili místní kanál/stoku, podél které dokonce vede stezka. Mají super stany a já jim je závidím. Co já bych dala za stan. Druhou věcí je ta stoka. Miluju špinavé stoky a industriální areály. Těch je po Manchesteru dost a dost. Stejně jako bezdomovců. Město stihnu obejít dvakrát.

Večer žijeme u Magdy na ubytování a povídáme si. Unavena množstvím bezdomovců a jejich stanů, rychle usínám a neděli věnujeme prohlídce Liverpoolu. Snad prvně v Anglii pookřívám, a ačkoliv Liverpool je v podstatě skoro jako Manchester, soužití staré a moderní architektury, gigantický přístav a zvláštní atmosféra města vytváří z Liverpoolu velice půvabné místo. Magda mi ukazuje svoji univerzitu, zapomenuté kouty města, různá muzea a galerie a v neposlední řadě docela úchvatnou liverpoolskou katedrálu s úctyhodnou délkou 189 m, což z ní dělá nejdelší katedrálu světa. Stejně tak jsem uchvácena zjištěním, že Liverpool nemá původ jména z „játrového kaluže“ nýbrž patrně od vodního ptáka „liver bird“. Užívám si pohledů na město, které dokáže ukázat jen člověk, co v tom městě nějakou dobu žije a než se naděju, čekám zase na noční autobus z Liverpoolu do Manchesteru a z Manchesteru do Milton Keynes. Rozepisovat se o tom, jak všechno přijelo pozdě, jak mi všude byla hrozná zima, jak jsem všude nekonečně dlouho čekala a jak jsem pak zas šlapala po zmrzlém poli na kampus, mě už po tolika čekáních, mrznutích a nočních chůzích po polích v Anglii nebaví, proto si přeju šťastnou cestu a dobrou noc.