Cranfieldské strasti a slasti

Léta páně 2015 a pátku 25.9. byl velkolepě zakončen již méně velkolepým rautem náš pětitýdenní kurz akademické angličtiny. Abych to však vzala více popořádku, onen pátek už byl jen takovým sladkým apendixem celkem hektického posledního týdne. Vrcholem našeho více než měsíčního snažení měl být pondělní výstup v podobě akademické prezentace na libovolné téma. Zvyklá z Česka a dalších podobných zlozvyků jsem si myslela, jak prostě odvykládám 10-15 minutovou prezentaci jak nejlépe umím a půjdu domu. To jsem však netušila, že s blížícím se koncem kurzu začne tak monstrózní příprava připomínající motivační řeč při budování nového impéria a já se najednou ocitnu pod mírným presem požadavků a podmínek, které se na adresu samotné prezentace začaly množit jak houby po dešti.

Když opomenu ještě asi dvě psací práce, které na nás mlsně čekali v tutéž dobu ukončování kurzu, prezentace byla jednou z mála, která ve mně zažehla pocit jisté zodpovědnosti. Co se týče psaní jako takového, v průběhu týdnů jsem si osvojila tak neosobitě nudný styl akademické ingliše až to vypadalo tak profesionálně jak jen mohlo a mě se z toho současně chtělo blít.

Moje prezentace skoro rozhodla za mě a mám pocit, že jsem vytvořila vůbec historicky první akademickou prezentaci na téma laviny. O tom, jak má a nemá takový speech oblečen do hávu striktně vědeckého tady povídat nechci, ale ráda bych se zmínila o tom, jak má taková powerpointová prezentace vypadat. Každý pátek jsme měli zkoušecí období, kdy nám milá Alison prozradila další střípky tohoto vědění a my jsme měli nějaký čas na to další krok tohoto nekončícího pátkového maratonu vyzkoušet. Posléze někteří z nás šli předvést svoje marná snažení před celé publikum. U slova marnost je potřeba udělat menší pozastaveníčko. Když se totiž řekne, že akademická obec ocení jen černobílý design bez tiskacích písmen, minimální velikostí fontu 24 s obrázky a grafy jen tak skvělými, že pozvednou prezentaci nad samotná nebesa, pak nastoupí kolegové ze zemí španělských a francouzských a vy stěží luštíte černá písmenka velikosti 8 na oranžovo duhovém pozadí a v druhé prezentaci vám omlátí hlavu tiskací písmena velikosti 55 tvořící název AIRPORT ACCIDENTS. Přes veškerá tato traumata, porodní bolesti a nedělní schůzky s Alison se v pondělí 20.9. rodí okolo 16 takřka dokonalých prezentací na různorodou tématiku. Celodenní maraton těchto skvostů anglického kurzu je živě natáčeno kamerou a jsme napadáni všelijakými otázkami.

Jednou z milionu podmínek bylo projít každé slovo svého spíče ve slovníku výslovnosti a stvořit takřka dokonalý kus proslovu obsahující nejen strukturu správné prezentace, ale i zdařilých frází, intonace a pohybu po jevišti. Tak i tak, moje memorování každého slova, které se mělo v mém snažení vyskytnout, zabralo dozajista celý víkend. Pamatuji, jak jsem seděla někde venku v celkem fajnovém počasí a dokola jsem jak navedená přednášela, co to vlastně laviny jsou. Vyšším levelem bylo celovečerní drama v podobě mé nonverbální komunikace v prostoru mého celého pokoje. Ukončením tohoto šílenství byla moje nekonečná chůze po polích, která skončila v hlubokém lese okolo automobilového závodiště někdy za tmy a můj zběsilý úprk zpátky s malou dušičkou „někdo mě tady přepadne, ztratím se v polích bez světla a pak mě zasype lavina“.

Výsledkem těchto útrap, o kterých jsem myslela, že neskončí, je moje známka B, což je prosím dost velkej úspěch, protože se jednalo o nadprůměr a dostat A bylo výjimečnou situací, o kterou se podělil asi jen jeden člověk. Vzhledem k atraktivitě mého tématu všichni chtěli vědět každou blbost, takže jsem na jevišti strávila více času než bych sama sobě přála a závěrem snad chci říct, že jsem se už necítila tak úděsně trapně, když jsem sebe pozorovala na nahraném videu.

Poslední akcí před oním proslaveným méně velkolepým rautem byl čtvrteční výlet do Cambridge. Ráda bych napsala něco, co by toto další místo anglického genia loci pozvedlo do světla závisti těch, kdo tam ještě nebyli, ale stále přemýšlím a přemýšlím, co napsat.

Tak za prvé, Cambridge je docela hezké městečko. Drahé, krapet přelidněné, tu a tam vyfešákované, plné studentů, kolejí a dalších studijních propriet a v neposlední řadě také místem, kde by se mi žít rovněž nechtělo. Úvod do anglických dějin a historických pamětihodností Cambridge obstarala den před onou návštěvou Alison ve své poněkud rozmarně pojaté prezentaci, která se drobet nevešla do mezí akademizmu. V každém případě její plamenná řeč a vtipně pojaté obrázky na slidech ve mně a Michalovi zažehly tak neutuchající salvu smíchu, až to možná bylo zdraví škodlivé a zároveň objevení významu slova Cambridge jako most přes řeku Cam z nás udělalo kardinální hlupáky.

Suma sumárum, Cambridge nemá indoorovou sjezdovku a ještě k tomu nesmíte chodit po trávníku. V centru se pasou nerušené krávy a již zmíněná řeka Cam líbezně protéká centrem města a všichni kolem jejích břehů vás lákají na projížďku lodí tzv. „punting“, díky níž spatříte něco tak úžasného jako centrem z lodiček. My těchto nabídek asi 10x odmítneme a kroužíme centrem Cambridge po svých. Já si koupím v místním knihkupectví mapu NP Lake District v předtuše, že za pár dnů tam budu užívat týdne volna (čekejte další story) a stíháme i něco málo nakoupit v místních shopech. Takže jeďte se do Cambridge podívat i vy! Lepší než Oxford, lepší než nic!

Anglickým kurzem pomalu a jistě končí mé období „učitelům rozumím všechno co říkaj“ a „lidem taky skoro rozumím“ a „jo cejtím se dost drsně jak už umím mluvit“.

Právě dneska brečím. Učitelům nerozumím, lidi mluví tak zběsile anglicky, že to podle mě zas angličtina není a ještě do toho začínají odborné přednášky. Jak mám rozumět člověku, kterého chápu jen s vypětím všech svých svalů včetně palce u nohou, co chrlí něco o vlnách družicového signálu?

Nastala doba temna.