Učit se, učit se, učit se…
Já tady chodím do školy. Ono asi bych si jinak výlet do této části Anglie neudělala, protože představa, že tady třeba jenom pracuju, mi vhání trochu smíchu do očí. Za prvé proto, že dneska už není moderní pást ovce a jako námezdní síla na místní latifundie se z pohledu ženy z města úplně nehodím.
Byl mi doporučen/zaplacen cranfieldskou univerzitou Presessional English for Academic Purposes (EAP) courses, což je prostě stručně a jednoduše anglický kurz. Důvodem této zdánlivě lákavě vypadající nabídky pochopitelně nebylo nic jiného, než že můj herecký výkon na pohovoru před vyslancem Univerzity nebyl nikterak oslnivý. Simon Medaney, který tráví tak polovinu svého života létáním za studenty ze všech koutů světa, navštívil naši pražskou univerzitu někdy v dubnu. Pohovor, jehož jsme se s Michalem účastnili jen my, probíhal v prostorách naší školní ředitelny. Ačkoliv jsem před tímto pohovorem cítila jistou dávku nervozity, přece jenom můj anglický projev nepůsobí nějak edukovaně, samotný duel se s verbířem cranfieldské univerzity vyvíjel slibně. Simon, jehož druhá polovina života je orientována do oblastí Cranfieldu a Bedfordu, žertoval jak smyslů zbavený. Dokonce natolik, že náš školitel a bývalý ředitel našeho pražského ústavu prof. Frouz, taktéž neopomenutelný mistr žertíků, ani moc nemluvil. Simon Medaney se s námi rozloučil, popřál nám hezký zbytek školního roku a už bez žertíků nám sdělil, že se 21.8. uvidíme v Cranfieldu a ať si laskavě do té doby přeložíme své bakalářské výtvory do angličtiny. 21.8. se opravdu naše životy ocitly v Cranfieldu a nás čekal 5 týdenní „intenzivní“ kurz angličtiny, končící na den přesně 25.9.
Proč jsem článek o tom, co na kurzu děláme nebo se snažíme dělat odkládala tak dlouho? Předně proto, že vlastně nevím, jak to pojmout aby to vyznělo aspoň trochu zábavně. První den se nás sešlo asi 16 nových studentů. Já, Michal, Španěl, Francouz, Španěl, Číňanka, Španěl, Francouzska, Španěl a Španěl a tak dále. První vstup do School of Management, jedné z nenápadných budov celého cranfieldského kampusu, do mých zad vrazil první ze série kudel. Moderní dveře, které se umí otvírat samy, moderní vstupní hala, luxusní křesílka, stolečky, moderní učebny, high tech, kde se podíváš a suit up lidi taky kde se podíváš. Prostě celá tahle budova mi spíše připomínala kancelář nějaké vysoce renomované banky nebo přinejmenším advokátní kanceláře. Nahnali nás do jedné učebny, kde se prvního slova ujal dost šarmantní muž Chris Binch, ze kterého i přes pokročilejší věk cákalo charisma skrz okna až do Londýna. Simon Medaney, sedíce opodál, celé dění glosoval svým neuchopitelným stylem humoru a než jsme se nadáli, rozdělili nás ke třem skupinám, které již celý tento kurz prožívali v období 10 nebo 20 týdnů nazpět.
Mám v průměru tři přednášky denně, což se zdá býti docela málo, ale když cranfieldský den zřídkakdy začne dřív než v 9.30, je to docela dost. Střídá se nám speaking, reading, grammar, writting, pronunciation, thesis writting a další přídavné blbosti, které jsou prokládány dostatečně dlouhými coffee breaky. Nebyl by to coffee break, kdyby nebylo kafe a ať už to může být zdrojem závisti či ještě větší závisti, čtyři černé automaty ve vstupní hale produkují kafe, čaj a čokoládu zcela zdarma. Stačí vám uchopit hnědý hrníček nebo papírový kalíšek a můžete si natočit co libo kdy libo. Musím přiznat, že když za den vypijete čtyři až pět hrníčků horké čokolády, ze které by se dal ždímat cukr po tunách, dokonce ani já už nemám večer chuť na dezert. Moje dojení černých automatů začalo anglickým čajem s mlékem, který jsem si jako správný Čech doladila ještě dvěma dávkami cukru. Když už se mi po tomhle druhu nápoji začaly zdát i noční můry a jen představa béžové tekutiny vonící po mléku mi vháněla mořské víry do žaludku, nastal čas na změnu produktu. Horká čokoláda byla po dalších 14 dnech proměněna v kafe. Ano, piju kafe a moje denní průměrná konzumace se snížila z čtyř hrnečků na pouhé dva. Nic však není donekonečna a neomezené dojení černých automatů bude ukončeno ke dni 25.9., tedy k poslednímu dni mého kurzu. Pak už si budu muset automat podojit jen za penízky. V každém případě musím říct, že automaty produkují opravdu dobré nápoje.
Přednášky, bloky, seance nebo nevím, jak to mám nazvat, jsou různého typu. Někdy je to dost super, někdy trochu míň, ale v zásadě musím říct, že to má jisté dopady na mé anglické znalosti. Je však potřeba zmínit, že se jedná o kurz akademický, takže všechny naše hodiny se striktně drží tohoto tématu. Učíme se mluvit, psát a vyjadřovat se přesně tak, jak by měl mega vědec umět, takže prostor pro přílišnou kreativitu například v esejích nebo prezentacích úplně není. Takže už vím, jak udělat skvělou prezentaci se skvělým projevem, jak se akademicky pohádat a jak napsat asertivně něco, co si myslím. Teda aspoň bych částečně měla, ostatně jsou to znalosti, které využiju i v Česku, i když... když si vzpomenu na jisté výkony našich univerzitních představitelů… Moje barevná prezentace a neformální projev na obhajobách bakalářky byla v porovnání s nimi dost academic style.
Jsou tady ovšem i učitelé, kteří mi po několika málo týdnech nepřirostli k srdce. Například Alison, dáma, lingvistka, žena anglického typu s dlouhými blonďatými vlasy je ženou opravdu nepopsatelnou. Její anglický styl „jstefaktdementinicnedělátealetvářímsenavásnejvícroztomile“ byl prokouknut již záhy, ale moje česká nátura se přes to přenesla velice ladně, takže ačkoliv plním všechny její výzvy a úkoly, mám pocit, že jsem stejně brána za dementa. Pak tu jsou ale skvělé učitelky. Třeba Jo, mladší žena, též blonďatá, a ačkoliv představuje typický prototyp anglické ženy, je dost sexy. Ta nás učí, jak dobře napsat diplomku a jak se vymazlit s daty a tabulkami a jak dobře citovat. Carol je taková pohádková babička, nečekaně blonďatá a dokonce dva roky učila v Praze a bydlela na Skalce. Sam, sice světle hnědovlasá, ale ksichtem typická Angličanka, působí, že sebe sama uspala svým projevem asi 10 let nazpět a od té doby spí. Ale je dobrá, omluví se, že je ráno že nás musí budit na hodině, i když je 10.00 dopoledne, teda pro mě čas již pokročilý a spící mluví dál. Jednou jsme na hodinu měli i Chrise a byla to docela akční řežba. Přečti za 20 minut článek na tři strany a ve skupině o tom udělej přednášku.
Docela často děláme něco ve skupinkách nebo dvojicích nebo tak všelijak pohromadě. Někdy je to docela marný, zvlášť když máte v týmu člověka, co mluví anglicko-svým jazykem nebo blbce, což se mnohdy ani nevylučuje. O tom ale příště…
Náhledy fotografií ze složky Učit se
