Cranfieldské strasti a slasti

Jak mi slibovala Fiona i Mark, červenec utekl jako voda, zvlášť pokud jsem na kampusu během něj strávila plné čtyři dny a srpen tu stál před námi v celé své kráse. Je 1.8., já právě dorazila na kampus, ubytovávám se u Michala a Míši, kteří tou dobou právě také letí letadlem a přemýšlím z jaké strany tu diplomku tentokrát začít. Hrůza, která doprovázela moji poslední práci v laborce, mě stále strašila a nějak jsem si neuměla představit, že to budu muset podstupovat znova. Během mé nepřítomnost podnikli hrdinský a obětavý čin právě Michal a Míša, neboť se po celou tu dobu věnovali mým květináčům jako vlastním a mě v zásadě nezbývalo nic jiného než prostě a jednoduše další den dojít do skleníku a odebrat poslední a finální půdní vzorky. Dalších čtrnáct dnů jsem skončila zavřená v laborce, hodně času i s Michalem, který (ne)stíhal stejným tempem jako já a díky bohu za vstřícnost laboratorního boha, neboť se mi povedlo vše, co jsem dělala celý červen takřka úspěšně zvládnout za dva týdny. Fiona mě mohutně poplácává po zádech a ptá se mě, jestli vůbec někdy odpočívám. Upřímně jsem nadšená aspoň z toho, že si o mně může někdo myslet, že makám tak, že vůbec neodpočívám. To je, prosím vás, naprostý nesmysl. Mě aspoň těší ta situace, že nemám z nudy na kampusu potřebu každý večer zapíjet nebo vykuřovat dlouhou chvíli a s nadšením dokonce pořád chodím pracovat do kantýny. Tak jak je však Fiona nadšená, o to víc mě skoro každý den, kdy se vidíme, obtěžuje s povinností začít pracovat na plakátu, který jsme povinni odevzdat 17.8. To je značně iritující skutečnost, neboť tou dobou jen těžko člověk bude mít nějaké výsledky, kterými by se mohl pochlubit. A tak za Fionina teroru „jako kdy chceš ten poster dělat“ se snažím nějaké výsledky statisticky zpracovat, aby to dávalo smysl. Tím se samozřejmě ztělesňuje moje osobní hrůza v neschopnost mého mozku adekvátně ty výsledky statisticky zpracovat. Nesnáším statistiku totiž. A ani ji neumím.

Brečím před Michalem, aby mi nějak pomohl, on samozřejmě na tom se statistikou o moc líp není a chudák ještě dodělává v laborce. Mark mi asi posté tvrdí svoje oblíbené „you’ll be fine“, což sice respektuji a vím, že budu, ale se statistikou mi to nikterak nepomůže. Proto tedy vcelku pravidelně buzeruju Fionu. Má naštěstí pochopení a po řadě mých tragických pokusů a omylů, mi vždycky nakonec pomůže. Samozřejmě nezapomene dodat, jak je ze mě ohromena. A tak proto sedím jednoho večera, kdy Michal s Míšou opět výletí po Česku, nad počítačem v potemnělém bytečku a hraju si s plakátem, o kterém vím, že ho v zásadě nikdo nebude hodnotit, ale že před tím budu prezentovat celou svoji práci. Trávím tím celý nekonečně dlouhý večer. Po třídenních porodních bolestech a Fioniném entuziasmu odevzdávám plakát poměrně potěšena a když už ne jeho obsahem, pak rozhodně jeho designem. Obsah totiž sděluje poměrně poutavou myšlenku a to že mrtvá půda dýchá více než živá. S mírným mravenčením v žaludku se děsím toho, jak budu muset vysvětlovat tuhle na oko blbost při obhajobě, ale přede mnou stojí další povinnosti – abstrakt. Ten píšeme s Michalem společně. „Chceš povědět tajemství,“ ptám se Michala, který se s každým psaním zaobírá mnohem déle než já. Samozřejmě k tomu nadává, že pak není dostatek času, aby mu to Mark a další co-supervizoři opravili. „Sleduj,“ vysvětluju, „prostě to NĚJAK napíšu a v rozepsané formě to pošlu Markovi. Samozřejmě se jakože omluvím, že na tom pořád pracuju a není to dokonalý, ale kdyby měl nějaké nápady, přijímám je.“ „No to ne, to já to posílám až když už to je skoro dokonalý,“ odpovídá Michal, zamýšlí se, hodnotí, že to je možná chyba a už Markovi letí jeho hrubě rozpracovaný abstrakt. Ještě téhož večera přichází Michalovi dokonale opravený abstrakt a Michal říká: „Ha, dobrá práce, Marku. Není CO už opravit.“ Ano, přiznávám, mám občas podlé taktiky.

Svůj poslední den v laborce trávím uklízením všech svých zbytků, které po mě po třech měsících v laborce zůstaly, sterilizuju dva kýble compost tea, který kromě kompostového smradu zapáchá snad i nějakou hnilobou a poslední okamžik v laborce oslavuju masivní kádinkovou tragédií. Vždycky jsem věděla, že kádinky mi ještě přichystají nějaké zábavné překvapení. Hledám v mém finálním uklízení jednu malou kádinku z nějakého pro mě už neznámého důvodu a otvírám skříň, ve které se s nějakou 50% šancí pravděpodobně vyskytne kádinka, kterou hledám. Poklekám před skříňkou a jednou rukou se opírám o její jedno vnitřní patro plné kádinek (tak jako asi po milionté). K mé niterné hrůze se vnitřní police opovážlivě nahýbá a během setiny vteřiny se z police začnou hrnout jednotky až desítky kádinek všech možných velikostí a za ohlušujícího kraválu se řítí k zemi. Situaci poměrně nezvládám, vypadne ze mě něco v českém stylu „ty vole“ a jeden doktorský indický student ke mně přiskakuje s jeho jedinou „britskou“ obavou: „Pozor, pozor, nestalo se ti něco?“ To, že právě pod mýma nohama leží několik, troufám si říct, desítek rozflákaných kádinek ho nikterak nevzrušuje. Ind mi pomáhá s policí a tak se nám povede do všech těch střepů shodit ještě další ohlušující salvu kádinek, které se při svém prvotním štěstí dokázaly na polici udržet. Vím, že by samy od sebe při pádu na odpruženou zemi neutržily žádná zranění, ale takhle se hrůzostrašně tříští ve změti skla na svoje prvočinitele a my s Indem jenom bezmocně této kádinkové tragédii přihlížíme. Pak se snažím celou tuhle situaci vytlačit z povědomí celé laborky, naštěstí tou dobou tam kromě mě, Inda, Michala a pár dalších lidí nikdo není, proto co nejrychleji beru lopatku a smetáček a zametám všechno do kýble na sklo. Ve chvíli, kdy celou akci s vypětím všech sil ukončím, do laborky vstupuje Paul a já zcela Oskarově hlásím, jaký to je dneska hezký den a jakže se má. Nic nezaznamenává.

Květináče ve skleníku nakonec zcela bez známky nějakých emocí vyhazuju na kompost a jsem Pedrem donucena každý ten hloupý plastový květináč ručně umýt ve dřezu. Přemýšlím, jestli je tohle ještě vůbec možné, proto meju ještě podtácky a opouštím skleník v rozporuplných pocitech. Pomáhám taky Michalovi s jeho těžkými trubkami, které nosí dost daleko do sběrného dvora kampusu a neseme si jednu trubku a jeden květináč na ubytování. Na exhibici se to bude hodit.

Jinak se samozřejmě trápíme se statistikou, já asi po milionté všechny výsledky předělávám a přepočítávám a do toho sepisujeme část Výsledků do našeho reportu. Při jednom mítinku se Markovi prokecávám, jak to že to je s tím naším posíláním rozepsaných kapitol, Mark se směje a kupodivu ho to nijak neznepokojuje. Říká něco v tom stylu, že každý má svůj styl. Fiona se nějak podezřele taky usmívá a mlčky souhlasí. Blíží se finále, my se za konstantního vztekání (teda hlavně mého) a Markovým mottem „you’ll be fine“ moříme s doděláváním všelijakých nesmyslů a sepisujeme Diskuzi. Tam asi nejvíce za moje žití v Anglii žasnu nad neskutečně nesmyslnou jednotkou, jako je jeden galon na 1000 čtverečních stop. Přemýšlím, proč Angličani vůbec píšou vědecké články a jako debil všechny tyto jednotky přepočítávám.

Tímto stylem se stane, že je 5.9., pondělí a já po všem tom zábavném trápení odevzdávám svoji práci a tvářím se velice hrdinně. Není však všem dnům konec, ve středu nás čeká ještě obhajoba a exhibice. Za všeobecných obav po oslavě odevzdání práce v úterý tvoříme svoje prezentace, moje obava nad mým podivným plakátem opět vzrůstá a než se nadějeme, stojíme ve svátečních úborech před jednou učebnou a čekáme, až si nás tam pozvou dva naši zkoušející. Čekáme asi 100 let, proto se nám pro zpestření během prezentace našeho spolužáka rozječí protipožární alarmy nad hlavami. Na rozdíl od kolejí mají v těchto velkých budovách vymyšlenou ještě jednu libůstku a tajemný hlas ze záhrobí, který vypadá jako by ho právě v hrobě překvapil požár, hlásí: „This is the real alarm. Please leave the building by the nearest fire exit. This is the real alarm. Please leave…“  a tak pořád dokola. Opouštíme tedy budovu, neboť jsme v budově, ve které se po roce na kampusu dokážu pořád poměrně rychle ztratit a zabíjíme dalších 10 minut čekáním venku, než se neobjeví maník ze Security, alarm nevypne a nenažene nás zpátky. Moje prezentace je dost rychlá, žvaním dost k věci (pochopitelně), oba zkoušející vypadají docela spokojeni, pak tak chvíli ještě pokecáme a jsem venku. Více než nad skutečností, že jsem právě dokončila poslední hodnotící část mého ročního pobytu, jsem unešená faktem, že jsem schopna dost souvisle žvanit něco vědeckého a smysluplně odpovídat na otázky – v angličtině! A ještě se u toho necítit blbě. To bych si ještě před rokem ani nepomyslila.

Oběd oslavujeme už s pivem a na odpolední exhibici v našem Sports Hallu jdeme značně rozverní. Exhibice je vlastně neskutečně nudná, milion lidí, všude plakáty a to je tak všechno. Procházíme ostatní plakáty, občas něco debilního odpovíme na svůj plakát a já se tvářím hrozně nadšeně, když je nám sděleno, že můžeme vypadnout. Vypadáváme. S Markem se loučím radostně, a jelikož plánuje v únoru jet do Čech zase lyžovat, musím mu slíbit, že se pro letošek ten sníh v Česku pokusím zařídit. Je nadšen jak z mé, tak z Michalovy práce na diplomce a hodnotí to asi těmito slovy: „Michale, tobě vyšly opravdu zajímavé výsledky, doufám že z toho uděláme nějaký článek. A ty, Anno? Tobě sice tak zajímavé výsledky nevyšly (jo, za to fakt nemůžu), ale jsem naprosto ohromen tím, že si přijdeš, řekneš, že tu měsíc nebudeš a ani na tobě, natožpak na práci to nezanechá jakékoliv následky. Well done, oba!“ Oba se mírně pýříme.

A je to. Teď už jen odpolední grilovačka, večerní monstrózní párty v Bedfordu a zítra hurá znova do Skotska!!