Cranfieldské strasti a slasti

Samozřejmě pracuju a snažím se Markovi dát za pravdu, že moje alokace ke Compost tea projektu bylo to nejlepší, co mi mohl provést. Je to totiž pravda. Od té chvíle, co jsem přemístila svoje květináče do skleníku, vzniklo mezi mnou a mými květináči zvláštní pouto lásky, které jsem doufala vydrží až do chvíle, kdy budu ty milé květináče vyhazovat na kompost při ukončení celého projektu. V rámci mé práce jsme se s Markem rozhodli, že provedu následujících 5 měření. Za prvé, že prozkoumám, jak ovlivňuje compost tea kvalitu trávy, tedy že porovnám obsah chlorofylu, přírůstky biomasy a porovnám stupeň zelenosti listů. Dalším úkolem bude zhodnotit úroveň vlivu tohoto produktu na půdní biologii. Půdní respirace a změny mikrobiálních komunit by měli být další dvě laboratorní měření.

Než ale budu moct tahle měření provést (vůbec obhájit si je, že budu dělat tohle a tohle a ne tamto a tamto byl taktéž zábavný čelynž před Markem), bude potřeba samotný compost tea aplikovat. Rozhodli jsme se, že květináče rozdělíme následovně: 3 ošetřované compost tea, 3 ošetřované jen deoizovanou vodou, 3 ošetřované sterilizovaným compost tea (s neaktivní biologickou složkou) a poslední 3 ošetřované tím, co se laicky jmenuje hnojivo. Proč jsme se rozhodli takhle a proč to dává vědecký opodstatněný význam nechť naprosto malicherné a podružné pro tento příběh. A tak se také stalo, že první aplikace těchto kapalin se odehrála hned další týden po umístění mých květináčů ve skleníku. Můj Mark (sledujte, jak se můj počáteční hejt mění v holčičí „Mark by to takhle“, „Mark je super“, „och no to Mark“ a podobně) tedy pro kýbl smradlavé tekutiny a lahvičky brčálově zeleného hnojiva sjel na golfové hřiště. Já otevírám bílý kýbl se žlutým víčkem a smrad valící se z jeho útrob mě nutí rychle zapřemýšlet, jestli bude výhodnější se rovnou vyzvracet do toho kýblu (společensky přínosné ale naprosto fatální pro můj pokus) nebo mimo kýbl (zachráním si pokus, ale budu za prase domácí subspecie bohemica). Volím možnost naprostého sebezapření a s bublajícím pocitem v žaludku míchám svoje lektvary v laborce a pak se přemísťuju se čtyřmi kádinkami do skleníku, kde vysoce high-developed postupem pomocí velkých pipet aplikuju minimální množství tekutin do své travičky. S pocitem jak věda dokáže být někdy potupná a směšná, uvažuju, že jestli takhle vznikají největší vědecké objevy, pak stěží dokážu uvěřit, že lidi časem pochopili, že zeměkoule je kulatá a jen doufám, že mě nikdo při mém komediálním výstupu během aplikace neviděl. Michal mi na to odpovídá, že jeho pohřbívání vepřových žeber do trubek s hlínou vedle mě vypadá ještě více ujetě. Hodnotím tak, že má pravdu a už si nestěžuju.

Pojďme se ale ještě vrátit na začátek. Když jsem se dozvěděla, že můj pokus bude probíhat ve školním skleníku, dostala jsem za úkol kontaktovat správce tohoto objektu, španělského, poměrně fešáckého Pedra. Mark mi totiž řekl, že budu potřebovat klíče (to jsem bez diskuzí akceptovala) a že mi Pedro bude muset dát školení, jak se ve skleníku chovat (nad tím jsem se mírně pousmála). Než vůbec samotná thesis začala, naší povinností bylo vyplnit hromadu papírů, jak naše diplomka nikomu a ničemu neublíží, že nikoho a nic nezabijeme, že nikoho nepomluvíme a tak podobně. A kdyby náhodou byla jen sebemenší část naší práce dle anglických měřítek „dangerous“, pak by bylo potřeba dostat povolení. Stejně tak jako tato na české poměry blbost, hrozně moc se řešila i bezpečnost práce a asi si umíte představit, jaká honba a šílenství celého kampusu doprovázela Michalův pokus a jeho pohřbívání a následnou exhumaci vepřových žebírek. Já pomáhala Fioně a Markovi (který k těmto papírům choval asi stejnou nechuť jako já) vyplňovat svoji BOZP a v plné vážnosti jsem musela slavnostně slíbit, že se při výjezdu na golfové hřiště nepraštím lopatou do hlavy, že se nenechám sežrat divokou krávou a ani sestřelit zbloudilým golfovým míčkem. Stejná administrativní zoufalost koukala ze školení ve skleníku. Pedro je ale pohodář, proto, když jsem za ním dorazila (potkali jsme se v jednom časoprostoru až na druhý pokus), sdělil mi, že tady něco dodělá v půl hodině a pak se mi bude věnovat. Čirý vztek nad tím, že tady není jediný, kdo má málo času, jsem poměrně dobře skryla a na Pedra ostentativně počkala před skleníkem.

„No tak co tady. Evidentně, ideálně nejíst nic, co tady lidi pěstujou v květináčích. Nepraštit se koštětem do hlavy a po odchodu zamknout a vypnout všechny zásuvky, což jak už sis všimla je všeobecně rozšířená činnost praktikující se plošně po celé Británii. Good luck.“ Naše školení bylo v mžiku hotové, inu Španělsko a můj dotaz vedený na vlastnictví nějakých klíčů zůstal ještě asi týden nevyslyšen (inu Španělsko). Proto už za existence květináčů ve skleníku jsem každý den sedlala kolo, protože skleník je samozřejmě na opačné straně kampusu a v různých časových periodách objížděla skleník v kruzích a doufala, že se uvnitř zrovna někdo nachází, kdo by mi otevřel a já mohla své květináče zalít. Samozřejmě bylo v prvních dnech mého zabydlování květináčů hezké počasí a k tomu víkend a moji miláčci stihly velice rychle proschnout skoro na úroveň chorvatského letního parkového trávníku.

Ano, zalévání květináčů se stalo v následujících týdnech a měsících velice klíčovou záležitostí pro hladký průběh mého projektu. Mark mi sdělil, že místo kohoutkové vody budu muset jisto použít vodu deoizovanou, která dle dostupných informací ze zalévacích hadic ve skleníku neteče. Smířila jsem se s tím, že budu muset najít dva kýble (což byla peripetie sama pro sebe najít dva volné kýble v laborce) a čas od času si z laborky asi 100 m od skleníku donést svoje kyblíčky s vodou jako Krteček. Jednoho takového krásného dne potkávám na své zpáteční trase laborka-skleník svého headmastera kurzu Roba. Ptá se mě vyděšeně, kam to vleču. Oni ty kýble totiž něco vážily. Říkám mu, že nečekaně vodu na zalévání, což mohl sám od sebe identifikovat díky vodě v kýblech. Ustaraně se mě ptá, jestli to není těžký. Ujišťuju ho, že jo a že na to nemám BOZP. V jeho očích totiž vidím, jak se mi chystá tuto otázku vzápětí položit. Taktéž z jeho očích usuzuju něco ve smyslu „té není pomoci“, popřejeme si hezký den a já pokračuju ve své tour de kýbl.  

Kromě pravidelného zalévání obden ob dva dny v závislosti na aktuální náladě počasí ještě konám každý týden několik zábavných aktivit. Na následující dvě aktivity jsem si vyhradila především den páteční a to proto, že pátek je znám jako bláznů svátek. Posuďte sami. Vyzbrojena dvanácti papírovými pytlíky jsem se zpravidla kolem poobědového období vydala v doprovodu Rikiho foťáku do skleníku. Mým úkolem bylo následovné: zajistit progres mého měření „stupně zelenosti“ a měření „přírůstek biomasy“.

Stupeň zelenosti je metoda, kterou jsem s významnou pomocí jednoho učitele skoro vymyslela sama. Domluvila jsem si schůzku s Toby Waynem a vysvětlila jsem mu, že chci zachytit progres zelené barvy trávy na nějaký z plejády veřejně dostupných digitálních instrumentů. Ideálně fotoaparátu, dodávám nesměle a Toby se pouští do zběsilé patnáctiminutové přednášky „základů fenologie“ a já se snažím na kousek svého papíru bryskní rychlostí zaznamenat všechno, co mimozemsky nadšený Toby na mě chrlí nadzvukovou rychlostí angličtiny. Pak dodává, že cokoliv budu potřebovat, ať se ozvu a než pomalu stihnu říct dík a čau, Toby je fuč. Díky směsici jeho rad a vlastní kreativity tedy jdu do toho skleníku s Rikiho fotoaparátem po jeho stejně tematicky tryskové instruktáži jak ten stroj použít a na jeho sliby, že mi dá i stativ, ani nečekám. Holt prostě nejsem technicky z nejzdatnějších. A tak stojím ve skleníku a hledám, co by aspoň tak vzdáleně připomínalo stativ a zrak mi padá na koště. Konečně technologicky promyšlený objekt podle mého gusta! Snímám květináč ze stolku, kladu na zem, fixou znázorňuju místo, kam ho kladu, stejným stylem instaluju i moderní stativ a z ptačí perspektivy fotím svoje miláčky. Bylo mi kladeno na srdce, že musím v ideálním případě všechny květináče v každý týden vyfotit ze stejného místa za stejných světelných podmínek. Impossible, zdůrazňuju si sama sobě a ujišťuju se vědeckým moudrem „as close as possible to ideal conditions“, několikrát tu fixou označenou značku na podlaze přemaluju a to, že každý týden je počasí úplně jiné postupem času ani neřeším. Moje úvodní pokusy zajistit mým květináčům při focení stín ztroskotaly na nemožnosti zajistit ve zcela proskleném skleníku stín. V každém případě moje první focení končí naprosto tragicky v záplavě vzteku, že jsem tak k ničemu, že ani neumím vyfotit květináč a celou akci opakuju další den znova po další Rikiho více odborné instruktáži.

Hned po tomto promo focení následuje zajišťování progresu „přírůstků biomasy“. To je také činnost, která po prvním dni zanechala skoro doživotní následky. Tentokrát místo psychických spíše fyzické. Beru modré dětské nůžky z komody ve skleníku a pěkně květináč po květináči sestříhám do úrovně „asi 1cm výšky, sem tam 1cm“ taktéž s ujištěním, že udělat to přesně je impossible a veškerou travní hmotu spíše než kvantitavně tak kvalitativně převedu do papírových pytlíků. Z prvního stříhání jsem si přivodila pravé nefalšované puchýře. Naštěstí každotýdenní práce způsobila, že místo dalších puchýřů jsem si vypěstovala poctivé mozoly a dodnes mě nějaké pižlání tuhých stébel trávy nikterak nerozhází z rovnováhy. Po této páteční dvojakci focení-stříhání všechny své květináče s upřímnou nenávistí zaleju a opouštím s 12 hnědými pytlíky skleník. Pytlíky si střežím jako oko v hlavě neboť kromě kýblů, získat na kampusu papírové pytlíky je takřka další mission impossible. Pytlíky pak nosím do laborky do vyhřívané skříňky, kde je schraňuju. Samozřejmě musím průběžně během týdne kontrolovat, jestli skříňka funguje a čas od času zbuzerovat učitele, co má ve správě tuto laborku ať s nefunkčností skřínky něco udělá. A taky se tvářit jako debil, když se vás ptá, proč to nefunguje. Odpovídám, že to nevím a že to je asi důvod, proč se ptám jeho. A tak si teda každý týden snímám květináče, kladu na zem, fotím, beru květináče, kladu zpět na stolek (12x), pak beru nůžky, stříhám květináče (12x), zalévám (12x) a mezitím 12x stihnu každý květináč proklít.

Ve skleníku je vedro. Ve dnech, kdy teploměr u dveří ukazuje 35-40°C, se zaživa roztékám a často si utírám čelo, abych svoje květináče nekontaminovala solí a aby ty květináče nebyly zalité dřív, než tak učiním s deoizovanou vodou. Taktéž mám ve skleníku pár kamarádů. Vedle mě má dvě dlouhé řady stolů s cibulí černoch Ikena. Hned na něm poznávám, že na tom člověku je něco českého. Říká mi, že jeho jeden učitel, co ho vlastně dovedl k tomu, co dělá, je Čech a že moc miluje Prahu. A tak si vždycky tak pokecáme, já si postěžuju na svoje diplomové strasti, on mě s láskou vyslechne a nezapomene mě politovat. Pak on zaleje svoje cibule a já svůj golfový trávník a jdeme domů. Další osobou v naší skleníkové kóji je Italka (jméno si nepamatuju). Ta pěstuje jahody a má poměrně děsivou práci. Má asi kilometr dlouhý stůl plný jahodníků a na každý jejich kvíteček dává visačku s datem. Důvod neznámý. Pak se ve skleníku nachází ještě pár dalších šílenců, co se stará například o plantáže salátů, rajčat nebo dalších neidentifikovatelných druhů plodin.

Mým dalším skvělým kamarádem ve skleníku je rádio. Pokaždé když trávím ve skleníku déle než pět minut, kradu rádio a rozjíždím si hitparádu BBC Radio 1 a je to prostě paráda. No a posledním kamarádem okolo skleníku je samozřejmě Michal. Michal vyfasoval místo pro svůj pokus hned vedle skleníku, v polyetylenovém tunelu. Tam je samozřejmě teplota za slunných dnů ještě o pár stupňů výživnější a Michal se chodí schladit do skleníku ke mně. Hned vedle tunelu je ještě lavička, kde se mi povedlo sníst několik obědů stylem „důchodcovská obědová krabička na předzahrádce“. Obědy skončily ve chvíli, kdy se Cranfield rozhodl hned vedle lavičky začít stavět nový areál skleníků a permanentní hluk a společnost dělníků jaksi pokazila atmosféru zahrádkářské kolonie.

Samozřejmě nepěstuju svoji trávu v květináčích jen tak pro radost. Pět dnů po aplikaci svých compost tea a hnojiv plánuju odebrat půdní vzorky na laboratorní mikrobiologické pokusy. Domlouvám si od vedle z budovy, že si můžu půjčit půdní vrták (spíš vrtáček) a snažím se vymyslet, jak vzít co největší množství půdy do hloubky maximálně 5 cm s co nejmenším počtem děr v květináči tak, aby mi to množství půdy po prosetí stačilo na mé laboratorní výzkumy. A navíc aby ten květináč utrpěl co nejmenší disturbanci, neboť v něm bude ten pokus probíhat ještě 2 měsíce. Proto jedno sobotní ráno konám ozdravnou procházku na přilehlá cranfieldská pole a zkouším, kolik děr potřebuju, abych získala 30g přeseté půdy. Je to poměrně dobrý kvíz, ze kterého mám podezření, že se všechno, jen ne povede. A tak stojím ve skleníku se svým nebozízkem, okolo sebe zase nezbytné pytlíky a dírkuju svoje květináče. Pak ty díry plním zbytky půdy dovezené ještě z golfového hřiště a označuju si je párátky. Nadávám, že podmínky právě zoraného jílového pole byly oproti golfové betonové hlíně prorostlé křížem krážem trávou ideální a nezbývá mi než se modlit ke spravedlnosti skleníkového boha, jak to všechno v laborce dopadne…

… pokračování příště.