Cranfieldské strasti a slasti

Nejste plnohodnotným studentem, pokud samozřejmě nesportujete, nese se nepsaným právem všemi univerzitami křížem krážem po světa. Tak vzhledem k tomu, že já mám někdy mezery v poctivém studiu, musím tím sportem dohánět toho studenta ještě více. O tom, že jsem se připojila ke klubu Kruhového tréninku již někdy v říjnu, jste už někde museli číst. Tam se v zásadě od té doby nezměnilo vůbec nic, protože se pořád potíme v pondělí a ve čtvrtek večer v tělocvičně pěkně všichni pohromadě. Kupodivu ani skladba tělesných cviků se během toho půl roku nezměnila a proto furt jak kokoti cvičíme pořád dokola a dokola to a samé. Vlastně až teď mi došlo, proč se tomuto sportu říká kruhový trénink. Taky musím poznamenat, že moje tělo si na všechny ty cviky dokázalo zvyknout takovým způsobem, že třeba teď se mi i povede se za celou hodinu ani nezpotit. Buďto jsem tak dobrá, poťouchle si říkám, nebo budu muset trochu přitlačit na pilu, ale ono vedle lidí, kteří polykají vlastní pot, krev a slzy a ještě u toho vydávají zvuky hodny bizona v posledním tažení zrovna ve mně nerozdmýchává žádnou větší energii. No nic, budeme se tam takhle společně potit ještě nějaký pátek. A je tam taky legrace.

Taky si pamatuju, že jsem byla na podzim párkrát běhat. Teda nemyslím sama, to není takový kumšt a to jsem byla asi víc než párkrát, ale byla jsem běhat se skupinkou lidí. Tam bylo velice zábavné, že na první hodině jsme se sešli lidi nejen z různých koutů světa, ale i lidi s různými běhacími schopnostmi. Někdo se nudil, někdo umíral a o jednom člověku mám podezření, že dočista umřel, neboť jsem ho od té doby neviděla ani na dalším běhání, ba ani nikde na kampusu. Ale i tahle běhací skupinová terapie u mě brzo skončila. Zbyli u ní totiž jen ti nejvytrvalejší kluci a když jsme se vrátili po jednom běhacím hodinovém kolečku, za které jsme uběhli asi 13 km, rozhodla jsem, že umřít zrovna na kampusu nechci a už jsem se k terapeutickému běhu nepřipojila. Navíc jejich jedinou touhou bylo běhat po asfaltu a bylo jim fuk, že tou trasou běží už asi po stopadesáté. Já jsem zato byla párkrát běhat okolo kampusu sama a ačkoliv se vždycky vrátím zcela rozzuřena, tu a tam vybíhám znova a znova. Problém prostoru okolo kampusu je totiž ten, že je zabahněný, ale ne kdovíjak! Jílovitá půda a podmáčené pole a louky dělají z běhu skoro boj o holý život a mnohdy mám pocit, že z té bahnité laguny mě budou muset tahat buldozerem anebo v ní zahynu hladem, než mě někdo najde. Vede tudy totiž jedna velice vymazlená stezka, která je romanticky obklopena ostružiníkovým plotem, takže si můžete vybrat běh středem stezky, kde se pomalu obyčejná chůze stává heroickým výkonem anebo můžete cupitat podél okraje a nechat si z jedné strany těla servávat oblečení z těla a tetovat si náhodné vzorce ostružinovými trny do kůže. V každém případě se nejedná o běh.

Po povánočním návratu jsem také kývla na pozvání holčičího fotbalu a tak se jedné neděle stalo, že jsem se ocitla na fotbalovém tréninku. Holčičím. Začala jsem pomalu dolovat mé umění z gymplu, kde jsme s holkama hrávávaly fotbal ještě před školou a naším vrcholem kariéry byla remíza při vánočním turnaji s o pět let mladšími chlapci. A tak mě berou do týmu, na úvod jsem nucena zazpívat českou hymnu a už jdeme trénovat. První hodinou jsem unesena, možná až natolik, že pak ležím asi dvě hodiny na pokoji a vidina úmrtí je pro mě nejlepší variantou. Ještě víc mne ale těší, že jsou uneseni ze mě i trenéři a vidí ve mně super posilu týmu. Trošku krotím jejich představy, že v zápase mám začátečnické štěstí a že se uvidí.

Druhý a třetí trénink a tak dál a dál, moje předtucha se vyplňuje. Ačkoliv většinu holek strkám do kapsy a moje akcelerace a práce s míčem je docela na úrovni, začíná mě stále více a více nebavit to, že fotbal je sport týmový a kdykoliv jdu na trénink psychicky vyčerpaná s touhou načerpat novou energii, odcházím jako pomeranč z odšťavňovače s vymytou a vyječenou hlavou. Mám taky koupené kopačky, zrušila jsem jimi jednoho trenéra a pak asi dalších několik holek, co si to zasloužili a taky několikrát někdo sejmul mě. Trochu mě ale nebavilo, že ačkoliv mě někdo zkrosil k zemi, neceknu a hraju dál, správní fotbalisti u toho ale křičí a umírají. A taky je to tým jenom holek a slepic, přičemž stále nemám jistotu, jaké je jejich poměrové procento. Takže tu a tam zajdu na fotbal, ale asi i takhle skončila má kariéra fotbalisty. Ačkoliv se v květnu má jet na nějaká turnaj do Francie. Uvidíme.

Pak tu máme ale ještě jeden sport, který mě doslova pochytil a vypadá to, že mi chvilku vydrží. Jmenuje se power yoga a kdyby mi někdy někdo řekl, že já budu dělat yogu, asi bych ho vyvedla z tohoto omylu. Ale inu stalo se prvního týdne po mém příjezdu po Vánocích, že jsem si řekla, že budu tady poctivě sportovat. A tak jsem ten první týden vždycky poctivě po ránu vyběhla brodit se bahnem a pak si řekla, že se protáhnu. Mé ranní prostocviky začaly připomínat prvotní náznaky pokusu o yogu u zakladatele tohoto sportu a když jsem se prořekla před Anežkou, že si rozjíždím nový ranní byznys, Anežka mne utvrdila, že tohle yoga být nemůže. Pak taky vyhlásila, že ona yogu cvičí už léta a chce tady založit Yoga club. A tak jsme se jednoho večera sešli v tělocvičně a vyzkoušely Anežčinu lekci. Moje zážitky po hodině power yogy se dají přirovnat k tělesnému požitku a má podpora k zavedení Yoga clubu byla zahájena.

Dnes je to už několikátý měsíc po a cvičíme yogu až třikrát týdně a nejsme tam jenom tři, nýbrž se pereme o těch dvacet podložek, které cranfieldská tělocvična vlastní a někdy se ani do té mini tělocvičny nevejdeme. Je třeba taky dodat, že toto je všechno a jen zásluha Anežky, která se projevila jako nejlepší učitel yogy a vzorně se na každou lekci připravuje. V duchu indické tantrické hudby posloucháme Anežku, která nám předcvičuje a někdy je tak hluboce prostoupena yogistickým duchem, že to může nezúčastněným připomínat orgasmus v přímém přenosu. Takže věřte nebo ne, dokonce i Anna se dala na sport, který vyžaduje asi dva krát jeden metr čtvereční prostoru a u kterého se zpotíte, že ani nevíte jak a taky občas stojíte na hlavě. Bez yogy už ani ráno, Cranfielde!