Cranfieldské strasti a slasti

Samozřejmě nezahálím ani nástupem jara a řídím se heslem, polí není nikdo dost a ve volném čase konám tradiční krátké i trochu delší výlety po okolí s různorodou společností. Ačkoliv musím poznamenat, že okolí Cranfieldu není zrovna nejmalebnější a nejatraktivnější krajinou, já si na ni tak zvykla, že pouhá představa nepřítomnosti zabahněných polí v Praze mě mírně frustruje. Není totiž nad ten uspokojující pocit, že celý Mitchell Hall ví, že právě obyvatel pokoje 194 se vrátil z procházky a uklízečka v pondělní ráno zametá to zaschlé bahno přes všech sedmero dveří a chodeb až k mým protipožárním dveřím pokoje. Stále chodím tu a tam běhat a s nástupem jara taktéž s nevídanou asertivitou zarůstají místní louky a remízky bujnou travinou. Někdy ten běh spíše připomíná válečný postup kamerunským pralesem, ale já jakožto dobrodruh tento zážitek podstupuje skoro pravidelně. Samozřejmě běhám v kraťasech. Bohužel ale i kopřivy rostou jako z vody a jednoho takového krásného dne se mi armáda kopřiv staví do cesty. Nejsem přece slaboch a zuřivě proskakuji mezi jejími šlahouny jako mezi světelnými meči. Hmm, neúspěšně. Brutálně požahané nohy léčím ještě výklusem mezi ostružiníky a jarní kvetoucí trávou a večer skučím s opuchlýma nohama. Zážitek a bolest odchází z mého těla až druhý den po probdělé noci, proto nastoluji další léčebnou proceduru a den třetí jdu běhat znova. Samozřejmě se vyhýbám cestičce smrti a jen se jako splašená srna proháním po loukách. Další dva dny v agónii mě ujišťují, že nepříjemnou reakci můžu dostat i po prohánění se mezi čeledí Poaceae a pak už radši do neposekaných luk a polí běhat nechodím.

Kopřivy jsou ale super věc. Během našeho group projectu jsem s Marion trávila opravdu hodně času. Docela pravidelně jsem chodila k ní na ubytování (bydlela na Shared house), kde měla celou velkou kuchyň. Já třeba něco datlovala na počítači a zapisovala naše data z laborky a Marion vařila oběd. Geniální kombinace. O Velikonocích jsem ji vylévala toužebné srdce o naší české velikonoční nádivce s kopřivami a Marion rozhodla, že to musí taky udělat. Trochu nechápu, jak se z receptu na velikonoční nádivku stala kopřivová polévka, ale jednoho dne jsem ji dostala v krabičce. Byla docela zajímavá. Mnohem zábavnější však byly naše výpravy za kopřivami s rukavicemi z laborky do přilehlých polích. Docela jsme se bavily, protože nejlepší kopřivy rostly až za závorou letiště, kam je z pochopitelných důvodů vstup zakázán a proto naše výsadky za závory dostaly status ilegální.

Ještě v dobách tuhé anglické zimy (18.2.) jsme uskutečnili legendární český výlet v podání mě, Michala a Míši. Již delší dobu jsme s Michalem pozorovali od cranfieldského letiště vzdálený tajemný hřeben s vysílačem na západ od Milton Keynes. Díky jeho podobnosti s Děčínským Sněžníkem taktéž vyfasoval krycí název Děčínský Sněžník. Vedli jsme dlouhé a dobrodružné debaty o tom, jak to tam vypadá, kdo tam bydlí a co to vlastně vůbec je a tu a tam jsme se ujistili, že dotyčný zalesněný hřeben na žádné veřejně dostupné mapě neexistuje. Až posléze jsme teda zjistili, že ano. No a tak na příslušný čtvrtek v posledním assignmentovém týdnu Michal vymyslel výlet na vrch. Původně jsme mysleli, že ke kopci dojdeme nazdařbůh, ale po zkušenostech s místní prostupností krajiny jsme usoudili, že bychom tam možná nikdy nedošli, natožpak se dokázali vrátit. A tak Michal našel nějaké rozumné spojení do obce Woburn Sands, odkud jsme měli vystoupat na stejnojmenný hřeben a pak se po turistických stezkách navrátit zpátky na kampus. Paráda. Výlet na celý den a počasí slibovalo mrazivý, ale naprosto bezmraký prosluněný den.

Ráno ještě tisknu v rychlosti mapy, což ve chvíli, kdy není připojena tiskárna k počítačům v knihovně je takřka vrcholné ajťácké umění a v ranní jasné, ale třeskuté zimě ochutnávám tradiční kocoviny nebo její podobnému stavu (vždyť byla včera středa!). Městečko Woburn Sands je typickým anglickým místem s cihlovými domečky a tradičně jmenující se hospodou Swan uprostřed města. Kocháme se nabytou svobodou a postupujeme na dlouho obdivovaný hřeben. Naše nadšení z pomalu se probouzejícího jara a okolního lesa (lesa!) z nás činí šílence utržené ze řetězu. Především já pobíhám po lese jako smyslů zbavená a křičím „les, les, koukejte, toto je les!“ a Michal mi k tomu přizvukuje. Naštěstí Míša díky svému jezdění do práce na kole trochu cranfieldské okolí zná, a tak nás bičuje kupředu. Vrchol Děčínského Sněžníku je tedy kromě převážně borovicového lesa s prvky rododendronu pokryt taktéž golfovým hřištěm. Vlastně prvně v životě stojím na golfovém hřišti a nechávám se unášet tím pocitem, který vás obklopí, jenom když stojíte na golfovém hřišti. Výskám radostí s okolní nádhery a vůbec ještě netuším, že právě moje diplomová práce se bude týkat svým tématem právě golfového hřiště. Svačíme u vysílače.

Zpáteční cesta na kampus tvoříce vlastně celou náplň výletu je velice rozmanitá. Já samozřejmě nezapomínám lapat po dechu probouzejícím se jarem a nádherou okolních lesů, luk a polí (přece jenom každé pole je unikátní) a procházíme opatstvím Woburn, kde se na rozlehlých pozemcích prohánějí různé druhy spárkaté zvěře s rozličnými parohy. Kousek dál se ujišťujeme, že sláva mundžaka (té ozubené srnky) je ve zdejších krajích tak monstrózní, že po ní pojmenovali i turistickou stezku a už se ani nedivíme, proč po trase najdeme papyrusové políčko, rušič ptactva na poli připomínající hlaveň děla, rozzuřenou černou labuť a prase, co se chce fotit. Se západem slunce a nádhernými zážitky vcházíme opět do areálu kampusu a ujišťujeme se při pohledu na své boty, že místní turistická trasa Clay Way (Jílová cesta) si své jméno opravdu zaslouží.

Stále taky jezdím na kole a teď většinou se svými věrnými polskými kamarády. Sebereme kola a jedeme, kam se nám zrovna zachce. Ukazuju jim Marston Thrift, projíždíme se místním lesem za deště, bez deště a stříkáme okolo sebe bláto (tedy přesně, to co je vlastně zakázáno), proháníme se okolo Stewartby rybníku a mého vytěženého lomu a dokonce objevujeme i nová místa. Jednoho dne se dokonce projíždím i po překryté skládce navezené do bývalého lomu, kde okolo mě zcela bizarně kempí labutě na malé kaluži. Několikrát taktéž zavítáme zpátky do Woburn Sands, kde mi k mému nadšení kluci ukazují downhill sjezd pro kola lesní stezkou a já chrochtám blahem. Uvidím taky konečně stáje Red Bull formule 1, které své stroje montují v jednom okrsku Milton Keynes, a já pocítím, že mé vzdělání ohledně formulí dosahuje vrcholu. Někdy taky končíme jenom kousek za kampusem na lavičkách rychle se odvádějící do blažené nevědomosti.

Je tu přece ale jenom jedna speciální výprava na kole, která zaslouží více pozornosti. V hlavní roli opět Česko, já, Míša a Michal. Někdy v květnu kibicuju své kolegy k asi poslední společné výpravě na kolech. Přeci jenom, čas rychle letěl a jen občas jsme našli volný den pro všechny. Je neděle, období spíše vydatných než dlouhých dešťů, kampus už má za sebou menší potopu a já hlásím, jedeme na kolo! Když u mého kamaráda v Cranfield village dofukujeme naše bicykly, začíná hřmít. „Ale bouřka, ta přejde, kvůli tomu nepojedeme zase zpátky!“ Jedeme na naši oblíbenou výpravu do Stewartby lomu za ozubenýma srnkama a o tu se přece nenecháme ochudit. V každém případě se ještě před lomem dává do chcance a bouřka pořád krouží okolo nás. Všeobecně se ujišťujeme, že krouží okolo nás, ne nad námi a za totální průtrže mračen a s blátem až za ušima kroužíme okolo Stewartby. Samozřejmě že největší úder bouřky nás zastihne na otevřeném prostranství nad lomem a spíše než rozvážně, upalujeme velmi rychle někam mimo dosah blesků. U místního návštěvnického centra sedáme pod střechu a v nevídané zimě svačíme. Původně jenom dobrodružný výlet se stal skoro bojem o holý život a za kolektivního třesu zimou sledujeme bouřku, co se už asi hodinu pořád motá v jednom kuse nad námi. Smršť, vichr a slejvák je jen dekoračním doplňkem božího dopuštění a já už si slibuju, že nikdy nevlezu do bouřky. Po cestě domů se mi ještě pro změnu povede zahučet do příkopu plného kopřiv a ostružin díky mým nefunkčním brzdám a oddávám své nohy další dávce kopřivové agónie. Horká sprcha na koleji zachraňující mé podchlazení z celopodvečerního strádání a neplánované koupačky v laguně na silnici jen umocňuje kopřivový niterný prožitek a další bezesná noc je s láskou přede mnou.

A tak si tady žijeme, v kraji polí, luk a remízků.