Plyyn už syčí z trouby vééééén...
Tak už jsem tady přes týden. Ačkoliv mám pocit, že to uteklo rychlostí blesku, přesto mi přijde, že už to je nekonečná doba, co jsem na hranicích s Anglií musela sundat brýle, aby bylo jasné, že ta osoba, která se dívá z občanky na paní za přepážkou, jsem skutečně já. A taky nekonečná doba, co jsem něco napsala.
Neděle ráno 30.8., romantický čas. Klid za okny, šedou záclonou potažená obloha. Vůní pizzy provoněný celý dům od paty až po střechu. Takovou vůní, která vzniká procesem pečení po dobu celé noci. Budím se s tím, že si dojdu na záchod a vrátím se ještě do postele. Kdy zase příště nebudu muset vstávat? Tak tápavě otvírám svá vrátka a nořím se do modrošedé mlhy zahalující celé první patro. Říkám si, že mi to rozkoukávání dneska trvá nějak dlouho. Když se nadýchávám toho ranního vzduchu, abych protáhla své plíce, ta vůně výživné spáleninky mi vnukne myšlenku tak rychle, že snad ani nemohla vzniknout v mozku, ale jen v prodloužené míše. Že já včera zapomněla vypnout jeden z tady těch prokletých vypínačů a teď dole něco hoří?! Hned mi v mozku naskakují všechny ty výstražné signály všude po Anglii. Stovky únikových východů v obchodech, autobusech, cedule hrající všemi rudými barvami a vykřičníky, sirény (ve škole je zkouší každý pátek), protipožární dveře i na záchody a meeting pointy snad i uprostřed polí. Pak přemýšlím, jestli si zlomím nohu, když vyskočím volným pádem z mého pokoje v prvním patře a pak si uvědomím tu směšnou věc, že protlačit se tím okýnkem by byl asi dost nadlidský úkon pro nedělní ráno.
Vydávám se po schodech do nižšího patra naší anglické barabizny a mé kroky mě neomylně vedou do kuchyně. Žhnoucí obraz za dvířky trouby mi kupodivu uklidní mé zvířené myšlenky a znepokojí mě už jen jedna věc. Buď jsem si tu pizzu, kterou schovávám v mrazáku na horší časy, dala péct včera já za stavu nepřítomnosti mysli nebo je autorem tohoto zrůdného činu můj kolega Kevin. Vypínám to rudé tlačítko – cooker on/off a otvírám všechny jedny okna v kuchyni. Klíči odbedňuji dveře a ještě jedny dveře na zahradu a ten koláček dekarbonizovaného materiálu spolu se stále netečným plechem házím na zahradu. Škoda jídla, mohla jsem mít večeři, kdyby mi to Kevin řekl…
2,5 hodiny poté – stále smrad jak v krematoriu. Protože prostě tenhle barák nevyvětráš…
2,5 hodiny poté - Kevin stále spí spánkem nevinných
