Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pěšky takřka rychleji než stopem

17. 10. 2015

Původně měl být tento článek nabit tak úžasným příběhem, jak jen to vůbec na poměry anglické mohlo být, ale vzhledem k tomu, že tomu tak nebude, znamená to jediné. Příběh se nekonal.

Tak jsem si takhle odjížděla tím autobusem z centra Londýna na letiště Stansted opět oslněna velkorysostí autobusových řidičů a říkala jsem si, jestli by se u nás doma mohlo stát, že by mě někdo pustil do autobusu s lístkem na autobus pozdější a ještě by mi s úsměvem řekl: It‘s up to you. Jojo, tohle se prostě v Česku stát nemůže. Pravdou je, že všechno ostatní z autobusovém managementu mi tu naopak chybí. Mám však pocit, že stanici u letiště snad nepřehlédnu a tak se také o hodinu a něco později stane.

S Tomášem máme naplánovaný výlet do NP Lake District, který se nachází již takřka na pomezí Skotska za Leedsem. Rozhodli jsme se, že cestu podnikneme nikoliv právě tak skvělým autobusovým servisem, nýbrž autostopem na vlastní pěst. Vzhledem k tomu, že se už ale stmívá a stopování za tmy není zrovna mým nejoblíbenějším koníčkem, rozhodujeme se, že najdeme příslušnou výpadovku, po které chceme na Leeds vypadnout a někde rozložíme svoje spacáky. Výpadovku ovšem hledáme déle, než by se nám chtělo, neboť v chaosu zdejších silnic nejsme s to tu správnou najít. Až později nás vysvobozuje z povzdáli zastanuvší automobil, ze kterého vykoukne britská hlava a říká, že nás doveze na zdejší odpočívadlo, ze kterého se nám bude dobře stopovat. Tak aniž bychom o něco prosili, uvažujeme o tom, že to je dost super, že nám někdo takhle jen tak staví a těšíme se, jak to všechno půjde hezky po másle, to stopování. Kousek od benzínové pumpy se nakonec dobýváme na jedno travnaté prostranství za plotem a uleháme k spánku,

Ráno plni elánu razíme k pumpě, malujeme cedulky, kudy chceme jet a stavíme se k nejbližšímu výjezdu na Cambridge. Po deseti minutách má trpělivost trošku opadá, ale dostanu vynadáno, že nemůžu chtít něco hned po chvíli. Když už stojíme asi přes hodinu, s různými variacemi cedulek a hlídkovacích míst, říkáme si, že je asi něco špatně. Když už naše zoufalost (tentokrát již oboustranná) dosáhne kapacity rosného bodu, staví asi dvě auta. Jeden týpek mi s cedulí ukazující na Cambridge, tedy sever UK položí otázku, že klidně bere, ale jede do Londýna. Těžko se vysvětluje, že Londýn je mimo mou trasu. Druhý týpek mě ujistí, že rozhodně jede do Glasgow, ale uvidí kdy, pravděpodobně za několik dnů. Ano, děkujeme.

Pak přistavuje auto nacpané k prasknutí se třemi mírně zhulenými lidmi, dvěma kluky a jednou holkou. Nasedáme, i kdyby to byl bůhvíkdo. V autě je fakt sranda, rozjíždím svou anglickou show a dokonce se dozvídám, že mluvím skvěle anglicky, což mě opět velice pobaví a než se nadějeme, vyhazují nás před Cambridge a zároveň odrovnávají svoji pneumatiku. Pak mi ona dívka začne smíchem vysvětlovat, jak už tento týden jednu pneumatiku píchli a tohle už je rezerva a já si řeknu, že přece jenom moje angličtina ještě nedosáhla takových kapacit, abych pochytila vysmátý monolog a píchnuté pneumatice.

Naneštěstí končíme v tak debilním místě, ze kterého nevede nic normálního, takže nějaké další stopování z tohoto místa nepřipadá v úvahu. Ploužíme se přilehlými travinami dál a říkáme si, že tohle fakt nemá smysl. Zalézáme někam za plot, vaříme si jídlo, brečíme nad svým osudem a pak s vypětím všech sil dorážíme dalším stopem do centra Cambridge. Usuzujeme, že tohohle nikdy víc, neboť ty stovky aut, co nás míjely, aniž by vůbec po nás hodily okem, kdo a co jsme, z nás dočista vysálo veškerou energii.

Procházíme Cambridge. Ano, v mém případě pro změnu, protože jsem se zapřísáhla že do toho města již nevkročím nikdy víc a nad taktikami, co udělat a neudělat nakonec usuzujeme, že nebude nic lepšího než nasednout na spolehlivou X5 a nechat svoje zadky dovést do Cranfieldu. Ačkoliv moje ubytování na univerzitě sestává z mých věcí nacpaných na Michalově koleji, samotný Michal nás ubezpečuje, že se k němu na zem rozhodně vejdeme. A to navzdory tomu, že Michalovi už dorazila i Míša.

Kupujeme Tesco sušenky, které od té doby nesmí v mé poličce na sladkosti chybět a nekonečnou trasu mezi Cambridge a Milton Keynes v dopravní zácpě zdoláváme spánkem. Nejroztomilejší věcí na oblasti Cranfeldska je ovšem to, že tady vám zastaví skoro každý. Za Milton Keynes vztyčujeme naposledy svůj palec k nebesům a za noci nám zastavuje hned čtvrté auto, které nás dováží opět až na kampus. A to navzdory tomu, že řidič vozu na kampusu nebydlí a pak se zas vrací zpátky.

Na Michalově koleji je plno. A to takové, zvlášť když víte, že podle pravidel školy nesmíte na koleji ubytovat nikoho na delší dobu než dva po sobě jdoucí dny v týdnu a to ještě tak, že dotyčná osoba musí být registrovaná na recepci. Takže si dost na pohodu spíme takhle čtyři lidi v pokoji a máme se docela fajn.

Jak strávit pět dnů na kampusu? Vlastně se ptáte, proč jsme nejeli někam do toho NP autobusem. Předně jednoduše, tohle platit nechcete. A tak si užíváme možností cranfieldského kampusu a přilehlých oblastí a dokonce jeden den jdeme spát ven na louku. Pak už jsem naštěstí ubytována na koleji a můžeme okusit něčeho tak nádherného, jako je mít místo, kde se vyspat.

Tím příběh končí, neboť kdyby příběh pokračoval v Lake District, byl by rozhodně zábavnější, ale přesto se musím ještě podělit o jednu zcela unikátní zajímavost. Večer v neděli 4.10. se jdeme společně s Tomášem rozžehnat na Milton Keynes Coachway a konáme tak za doprovodu mého kola, nýbrž se pak chci zpátky za tmy vracet na svém bicyklu. To by ale nemohlo být bez nudy, kdyby Tomáš nevybral podle mapy místních kozích stezek stezku takovou, která údajně míří přímo z Cranfieldu do Miltonu. Začíná a dokonce i pokračuje fajn. Pak však záhadně (teda pro mě už ne tak záhadně) končí na nějakém zemědělském pozemku a my musíme zase jako zlodějové přelézat ostnaté drátěné ploty. Místní asfaltová silnice nás uklidňuje, přece po ní přijel traktor, tak přece musí někam vést. Na obzoru se za světla reflektorů objevuje brána, která pravděpodobně funguje jako vjezd do pozemku. Trochu mi tvrdou rysy, co když bude zavřená? Znenadání se však na vzdálenosti 50 m ona magická brána otvírá a my v záchvatu mírné paniky uvažujeme, že tady opravdu není kam utéct. Brána však staticky stojí dál a nikdo se v její náruči neobjevuje. Že by se ta brána otevřela pro nás? Poslední metry ukrajujeme během a upřímně jsem ráda, že se nerozeřval nějaký alarm, který by z nás takhle v neděli potmě s bicyklem vedle nás udělal pěkné pitomce.

Pak ještě ochutnáme tu nejsladší dávku anglického wildnesu a na cestě se s námi potkává pořádný jezevec. Trochu zbrkle se s ním loučíme a o pár chvil později se loučíme i my.

Foto co nevidět!