Cranfieldské strasti a slasti

Přichází první listopadový víkend se dny 7.-8.11. a touha zase někam vyrazit. Moje touha se naštěstí protíná s touhami dalších lidí, a proto se opět scházíme v našem CSA klubu v houfném počtu a plánujeme co a jak. Můj super plán na dvoudenní Snowdonii je více méně shledán kvalitním a opět se objevuje pravěký problém, co s hodně lidmi v málo autech. Přes všechny peripetie a automobilová traumata, přesuny lidí, houfné „ano, počítejte se mnou“ po „božíčku, já nestíhám, nemůžu jet“ opět jednoho bezedně černého rána stojím na parkovišti před knihovnou a očekávám 2 vozy a dalších 6 lidí.

Tentokrát mám štěstí, mé české srdce bude doprovázet Francouz, Švýcar, Ital, Polka, Španěl a Ir. Vypadá to na stoprocentní angličtinu! Scházíme se zas jak po flámu a vyrážíme směr severní Wales. Vím jistě, že odporné počasí nás nemine, ale to co nás očekává, dokonce nepředčí ani moje nejtemnější představy.

Několik dnů před naším bájným sobotním odjezdem mi přichází takřka zoufalá zpráva, co že to jako budeme tam dělat a jak si máme vyložit brzký ranní odjezd a tak podobně. Ačkoliv jsem měla plné ruce práce s programováním na počítači a moje rudé oči a třeštící hlava po osmé večer zoufale toužila nepokračovat v symbióze s počítačem, na koleni jsem vymyslela super program a všem ho rozeslala. Prostě profík, že.

A tak tedy jedeme tu sobotu ráno s moji veřejně neakceptovatelnou myšlenkou, že bude fakt ultra hnusně a všichni natěšeně očekávají sobotní zážitkový výlet, odpolední návštěvu železní stanice s jedním z nejdelších názvů světa Llanfairpwllgwyngyll­gogery­chwyrn­drobwll­llan­tysilio­gogo­goch, večerní stmelovací párty na hostelu a nedělní výstup na Snowden. Jedu v autě zase s Valentinem, občas mám pocit, že Valentin je řidič formule 1 a to i přesto, že je o rok mladší a řidičský průkaz prý vlastní asi rok nebo dva. Jeho vozidlo jen vzdáleně připomínající formuli 1 evidentně používá pro svoje skryté sebevražedné sklony, a když mu čirou náhodou někdo zcela úmyslně rozsvítí červenou na semaforu, hudruje si svoje oblíbené anglické „crap, crap!“ A tak se řítíme rychlostí neřízeného blesku po waleských silničkách obehnaných kamennými zídkami a každé moje probuzení lze přisuzovat zběsilému brždění na mokré silnice. Ani moje a Davidovo asertivní domlouvání, že na pomalou jízdu ještě nikdo neumřel, nevytváří ve Valentinovi asociaci, že by měl zpomalit. A prší a prší, ačkoliv tu a tam lze mezi mraky prohlédnout na protější kopce. Když dorazíme až na parkoviště před prvním výletem, chčije zrovna ultra brutálně. Přesto všichni z aut vylézají jako by se nechumelilo a možná to je ten důvod, proč zase do deseti minut pršet přestává. Vydáváme se na první seznamovací výlet v severní části národního parku dlouhý jen na pár hodin a s ne velikým převýšením. Škodolibě si říkám, že počasí se nám postará o dostatek zábavy na celý den.

Než vůbec vystupujeme na hřeben, procházíme kolem jezera a kromě italského šílence Daria už mají všichni promočené boty jako ze sprchy. Velkým překvapením, hlavně tedy pro španělského kamaráda Davida bylo to, že po vydatných deští musí nutně voda na zemi tvořit louže a že halové tenisky nejsou ideální obuví právě do takového terénu. Nic naplat, hovořím, aspoň máte zatím skoro suché bundy. Jdeme dál, dokonce se na hřebeni prodírá slunce mezi oblaky a asi na půl hodiny jsme nuceni dokonce snést na svých obličejích sluneční paprsky. Hned na to ale slunce zavalí další hradba mraků a přes všechny optimistické výhledy bylo toto slunce poslední, co jsme minimálně na dnešek a zítřek viděli. Postupujeme dále za doprovodu rádoby vtipných konverzačních témat a lid hrnu do dalšího kopce. Sice asi trošku jinou cestou než by bylo očekáváno, přesto konečně začíná terén, který cítím, že je potřeba spřátelit s celou řadou mých souputníků. Kluzké kameny, anglické tuhé traviny, strmý výstup, no prostě labůžo. Lidi se plahočí, přijde jim to hrozně zábavný, mně přijde hrozně zábavný, jak se všichni strašně plahočej a jak je to baví. No a právě v tom nejlepším, když už černá nebesa nejsou s to udržet svoji náruč osvěžujícího deště, snáší se první salva bušícího deště. Smůla, že zrovna v době, kdy obědváme. Začíná testování svršků a bund mých spolužáků. První promoká Španěl, pak David, Polka a Ir statečně odolávají. Já jsem v cajku, aby taky ne a italský Dario též. Dario je kluk, jež v Cranfieldu studuje už doktorát, bydlí se svou holkou v Milton Keynes a jeho italský akcent používající „rrrrrr“ ve slovech, kde žádné „r“ není je ultra zábavné. V každém případě asi po horách občas chodí a pořád vykládá, že tady už byl a že na ten zítřejší Snowden půjdeme nejbrutálnější stezkou Crib Goch, která vede po hřebeni a podle dostupných materiálů to už není úplná prdel. Trošku pech je to, že konkrétněji jsem počasí studovala jen já a očekávám, že budeme vůbec rádi, že na nějaký Snowden dolezeme po svých. V každém případě usuzujeme, že jsme promočeni dostatečně a je na čase sejít a to přes všechno, že náš výlet ještě ani není v půlce. Scházíme docela krásným údolím, kde tu a tam se zjevují železné pozůstatky nějaké lidské civilizace a David se Španělem začíná ovládat s přímou úměrou promočení neovladatelný smích. Španěl má podle mě tak nachcáno všude, že dokonce v jeho žaludku vzniká pomyslný rybník a dokonce Valentin se pousmívá, že to je žúžo a že už je taky promočen. Já aby jim to nebylo líto, také dodávám, že ať máte pohory ze sebelepšího materiálu, když nemáte návleky, nachčije vám z vrchu a vylévám první dávku zásob vody v mých pohorách. Vtipně dodávám, že jim boty aspoň večer uschnou, ale mně nikoliv.

Dole u parkoviště zalézáme do budky a promoklí všichni až na kost z deště, který jsem už dlouho nezažila, konzumujeme švýcarskou Davidovu čokoládu a britské banány. Promočené kluky pochopitelně nenapadá žádná zábavnější hra s banány a promočeností než ta která vás taky možná napadne a povadne jim hřebínek, když řeknu, že k autu je to ještě daleko a že už to je jen podél řeky. Nenapadá mě však to, že za několik málo okamžiků se stezka podél rozvodněné řeky stane zatopenou lagunou s proudem hlásícím „nezahrávej si se mnou“ a my strávíme skoro hodinu postupem podél této řeky s tím, že to možná projdeme až do konce. Bohužel naše štěstí končí několik desítek metrů před koncem a vyhlídka na rozvodněnou řeku, ze které se zvedá prudký svah vzhůru, nás donutí otočit směr a vydat se opravdu po silnici.

Pak už nás čeká jen několik málo hrátek s rozvodněnými loužemi a přelézáním kamenných zídek a stojíme před našimi vozy. Španěl je natolik zmožen náročností trasy, že takřka okamžitě upadá v autě do kómatu a ani naše úklady ho vzbudit na železniční stanici, kde jediným účelem návštěvy je se vyfotit s tou nekonečně dlouhou cedulí, se nesetkají s úspěchem.

Náš hostel sídlí v obci Caernarfon, lépe řečeno hostel mých spolucestovatelů, neboť moje finanční tíseň a hlavně nechuť spát někde v posteli, když přece s sebou mám ten super spacák a karimatku, směřují můj nocleh pod širé nebe. Caernarfon je docela fajnové vesnička přímo u moře s působivým hradem na jeho břehu. Po příjezdu na hostel mi však nečiní problém oznámit majiteli, že se svými přáteli na večer pobudu a pak se přemístím někam pryč. Uznávám, že majitelova touha po nejvyšším zisku nutí jeho obličej udělat kyselý úšklebek, ale když ho ujistím, že budu z jeho budovy používat jenom vzduch, uchechtne se. My pak jdeme nakoupit do obchodu, kde si užijeme spoustu legrace a navečer se pouštíme do vaření večeře. Nebylo by srandy, kdyby se k vaření těstovin nepostavil Ital spolu s Francouzem a nestrhla se hádka, jestli na těstoviny patří sýr nebo ne. Popíjíme, kecáme, a když už oči všech zírají akorát tak do blba, pakuju svých pár švestek a vplouvám do nočního ticha kdesi v centru hradeb. Jako správný organizátor už mám dokonce i já naplánováno, kde přespím. Vydávám se podél ztichlého moře k padacímu mostu a přecházím na druhou stranu zátoky, kde posléze zcela náhodně trefuji kemp a kousek od něj, na kopečku s lesíkem zakládám svůj bivak. Trošku doufám, že ta předpověď počasí nebyla fejk a že noc má být opravdu nebeská bez žádných nečekaných slejváků. Mám strach aby spíš nebyla bezesná až začne pršet, neboť můj přístřešek se skládá z pláštěnky, ze které můžete při troše fantazie vyrobit chatrný přístřešek. Říkám si, že by to byl docela trumf, kdyby to vyšlo akorát do sedmi do rána, kdy má zase začít pršet. Chvilku se stresuju, že mě přepadne nějaká zbloudilá ovce nebo na mě naběhne nějaký nadržený pasák, ale když se notnou chvíli nic neděje, s výhledem na ztemnělé moře a osvícený hrad usínám. Ukolébavku mi hraje ševelení stromoví nade mnou, a čím se blíží ráno, tím je ševelení agresivnější a agresivnější. Ráno v sedm narychlo pakuju, protože si připadám fakt drsně, že předpověď vyšla a po v zásadě pohodlné noci v náruči kopřiv a ostružin testuju sílu větru. Hodnotím znale, že Snowden bude dnes apokalypsa, ale abych si zas nepřipadala trapně, že mi to vyjde, přece jenom polemizuju, jestli se nemýlím. Za stavu mé mysli „mýlím se, že se mýlím“ jsem na minutu přesně tam, kde máme mít sraz. Spolužáci se trousí jak kozí bobky a já pod podloubím snídám svoji oblíbenou bagetu s vajíčkovou pomazánkou a zelenými klíčky. Vyděšené výrazy a otázky, jaká byla moje noc, odpovídám, že jak tak vidím lepší než jejich a plna elánu hecuju ostatní. Pak dodávám, že ten vichr je fakt brutál, pochopitelně mi nikdo nevěnuje pozornost a za půl hodiny stojíme na parkovišti Pen-y-Pass, odkud už je jen na nás, kudy vyrazit. Dariovo „rrrrrr“ zvoní jak na lesy a všechny překecává, že Crib Goch je dnes jasná volba. David smutní, neboť jeho mobil je ze včerejška celej promočen a již tak optimisticky nevypadá. Teda mobil už vůbec ne. Španěl celý včerejší večer trávil ve svém mokrém oblečení a na otázku, proč se nepřevlékne, dodává, že přece chce, aby to uschlo. Ir Simon se tváří dost sveřepě, koneckonců mi vykládal, že byl taky v Norku, takže jeho kredit v mých očích rychle stoupá a Polka je mi sympatická tím, že to je holka.

Je romantické, že ještě než dobýváme nějaké významné výškové metry, otevírá se nám v zásadě překrásné údolíčko, takže se vzájemně hecujeme o nejhezčí fotografii. Čím výše stoupáme, tím méně zábavné počasí je, asi ve čtvrtině cesty na kopec se spouští bílá smršť a bičuje naše pobledlé tváře ostrými krupkami. Dario, Simon a Valentin právě v tuto chvíli vzpomínají na jejich bájný Crib Goch a proto, že úplně zapomněly, kudy se na něj jde, vrací se několik set metrů zpět. Já se sice netvářím nijak nadšeně, ale zas si říkám, radši půjdu taky. Ve chvíli, kdy vystoupím několik balvanů na mírný hřeben a mám v plánu takto pokračovat stále výš a výš, ozve se tak brutální nápor větru, že to se mnou šlehne k zemi a mě je to jasné. Otáčím se na ostatní a s dramatickým „máte teď ještě pocit, že to je dobrý nápad“ vítr sejme i Valentina a ten také konečně pochopí, že pořád bude lepší zemřít na kampusu, než v blbé Snowdonii. Vracíme se zpátky a za doprovodu kroupového orchestru, mizivé viditelnosti a větrnou bouří postupujeme dál za ostatními. Naštěstí tu nejsme sami a já si říkám, jak tohle skončí. Buď zemřu já jako nejlehčí článek výpravy nebo bídně zhyne někdo jiný. Stále stoupáme dál a dál, cesta je naštěstí docela široká a vydlážděná, takže když to tu a tam někoho sejme tak, že sebou švihne jak podťatý, maximálně si natluče kolena. Za chvíli se ptám všech stejnou otázkou „máte teď ještě pocit, že to je dobrý nápad“, ale sveřepost některých nutí všechny ostatní pokračovat a to i ve chvíli, kdy si skoro nevidíte na špičku nosu, neslyšíte vlastního slova a spíš než po dvou lezete po čtyřech, začíná zase pršet a poezie celé výpravy se ztratila někde v nenávratnu. Dalo by se psát ještě pořád dál, jak všechny nepříjemné vlivy gradovaly a pomyšlení na návrat se stalo jedinou myšlenkou, která se dala udržet v hlavě. Nic naplat však, sveřepost právě tří zmíněných členů je však donutila pokračovat a já s ostatními zahájila ústup.

Kdybych nemusela myslet na to, že třeba někdo nahoře umře, asi bych si ten neuvěřitelně výkonný a nekonečný déšť užila více. Doporučuju si stoupnout pod sprchu, zapnout ji na maximální výkon, pořídit si ještě jednu hlavici a obě sprchy na sebe pustit. Tak dvě hodiny. Upřímně přiznávám, že se mi ještě nikdy nepodařilo zažít něco tak úchvatného jako anglický „heavy rain“ v přímém přenosu a od této chvíle jsou pro mě všechny další deště jen podzimním mrholením nebo jarním mžením do vlasů.

Dole sundáváme všechny vrstvy a dokonce i moje triko je mokré navzdory mojí úžasné bundě, neboť voda z funkčních kalhot, ze kterých ještě dnes můžu ždímat snowdonskou vodu, evidentně vyzvlínala až ke krku. Dokonce i patnácti vteřinový přeběh z budovy do auta z mých tepláků vytvoří další exkluzivní zásobárnu vody pro africké děti. K mému překvapení přichází Valentin, Simon i Dario živí a my se můžeme za doprovodu průtrže mračen a Amazonek na silnicích vydat směr Cranfield zpět.

Hodnotím tento výlet za úspěšný, neboť zážitky nemusí být krásné, ale hodně silné a dokonce i s poznatkem, že už nikdy nikomu nebudu věřit, že někde pořádně pršelo.