Cranfieldské strasti a slasti

První víkend (16.-17.1.) po mém návratu po Vánocích do lůna Cranfieldu rozhodujeme jednomyslně: „jedeme do Lejku!“ Je totiž potřeba konečně navštívit to pravé anglické Wild a prozkoumat národní park, který se pyšní nejvyšší horou Anglie – Scafell Pike se závratnými 978 m.n.m. Zprvu to však vypadá prachbídně a horko těžko menežujeme náš volný čas a adekvátní počet lidí do auta. V každém případě i tato vada na kráse krystalizuje do nejlepší možné formy, protože jinak by přece tento článek nevznikl, a my v sobotu opět v nekřesťanských ranních hodinách celkem úspěšně opouštíme kampus v počtu jednoho vozu a 5 lidí. Paráda! Počasí slibuje i sníh, takže je se na co těšit a rezervovaný hostel na sobotní večer je také potvrzen na papíře. Celkem rychle všichni odcházejí do růžových dálav snů a s vírou, že Valentin tam neodchází, usínám taktéž. Kromě starého dobrého Valentina, Simona a Daria vezeme ještě nový španělský kousek Andera. A samozřejmě mě, protože beze mě bychom moc nikam nedojeli.

Cesta do Lake District je docela štreka, přece jenom se jeho severní hranice dotýkají hranic Skotska a co se týče severojižní délky Británie, není to žádný chudák. Tak jako tak jsme vzbuzeni nádherným východem slunce a při vjezdu do národního parku a tudíž i do království hor, celkem právem žasneme. Už jsem si zvykla, že tak nějak nečekám super parádu při vjezdu do národních parků Británie, ale Lake District mě přece jenom velice překvapuje. Totálně zasněžené kopce poněkud strmých svahů, kouzlo horského masivu takřka soutěžící s nižšími partiemi Alp – ne ovšem výškou – ve mně a pochopitelně i v ostatních startují navzdory propité a prořáděné předešlé noci novou salvu energie. Stavíme v městečku Ambleside, kde k večeru složíme naše hlavy do postelí a fotíme si tu nádheru. Já jsem dokonce obdržela od jednoho kamaráda velký fotoaparát, a navzdory mým nefotografickým znalostem, cvakám jeden snímek za druhým a slastně si mlaskám, že třeba jednou ze mě bude i fotograf.

Stavíme pod hřebenem Great Rigg na sever od městečka a pakujeme na výlet. Ostré ranní slunce v kombinaci se skvostně bílými kopci, úžasnou viditelností a mrazem dělá z každého účastníka rozeného fotografa jedno jest jestli s velkým Nikonem nebo chytrým telefonem. Zuřivě fotíme a vydáváme se na první výlet, poněkud delší, ale postačující jako přípravný trip na zítřejší výstup na Scafell Pike. Docela horko těžko se popisují momenty, kdy všechno šlape jako na drátku, my stoupáme zasněženým údolím po lehce vyšlapané stezce, nadšeně si povídáme, slunce nám svítí do zad tak, že za chvíli odhazujeme svršky i spodky a nic nám nechybí. S přibývajícími výškovými metry však prošlapaná stezka končí a nám nezbývá než si stezku prošlapávat svépomocí a za chvíli jsou první lehce promočené nohy na světě. Nikdo si však nestěžuje a já trénuju na svůj fotografický um na svoji budoucí kariéru. Bohužel až ke svačinové pauze s lítostí zjišťuju, že ačkoliv jsem do fotoaparátu dala nabité baterky i paměťovou kartu, trochu nesmyslně tu Lejkovou nádheru fotím na černobílé snímky. Všichni se tomu smějeme, neboť právě v tomto okamžiku se pomalu ale jistě začínají choulit mraky a do půl hodiny zakrývají i doposud asertivní sluníčko. V každém případě od tohoto zlomového bodu fotím na snímky barevné.

Tu a tam se taky trochu boříme do sněhu, ono totiž toho sněhu je všude docela dost a mnohdy naváto do více než metr hluboké závěje. Stoupáme na vrchol Fairfiell a proti nám začíná proudit trochu prudší vítr a také lidi s mačkami a cepíny. Sice trochu nechápu význam cepínu na kopci Fairfiell, ale na druhou stranu mne uspokojuje pocit, že v anglických horách někdo cepín dokonce vytáhne ze skříně. Cesta je trochu umrzlá, ale ne natolik aby hrozilo něco jako pokleknutí na kolena a my tak za doprovodu přicházejících mračen, studeného větru a vykrmených vánočních břichů mých kamarádů pomalu vystupujeme na vrch. Trochu smůla, že právě končí ojedinělá anglická viditelnost, ale naší kolektivní radosti a nadšení to vůbec nevadí. Další cesta postupuje po zasněženém hřebeni jižním směrem, kde tu tam je něco prošlapáno, někde míň, ale v zásadě s uspokojením postupujeme vpřed. Vedeme debaty ohledně cestování a hor, bavím ostatní příběhy o nocování ve sněhu a poučné vsuvky ohledně lavin a konečně shledávám užitečným, že jsem na konci anglického kurzu tvořila prezentaci o lavinách. Se zažitou terminologií působím jako profík a skoro lituju, že tu mám ty posluchače jenom čtyři. Den však stále utíká rychle a únava ostatních taky přibývá. Tu a tam slézáme namrzlé kameny a tu a tam se koulujeme. Taky sněží. Samozřejmě fotím!

S tmou ne za zády ale na zádech vstupujeme unaveni, ale kolektivně šťastni do auta a míříme na náš hostel. S tím hostelem to, jak tak kluci vysvětlují, až tak na papíře není, protože máme rezervovaný pokoj pro čtyři a je nás pět. Pokoj pro pět je však neúměrně drahý, proto Ander pohotově vytahuje spacák a tvrdí, že v případě nouze si klidně ustele na loďce na jezeře, které se rozkládá před branami hostelu YHA v Ambleside. Simon pak žertuje, že nabídne 1000 liber tomu, kdo to jezero přeplave. Já ho prokouknu, že takových prachů v kapse nemá a než se nadějeme, zbytek kluků přichází s tím, že nás spí na čtyřlůžáku pět. Ander teda místo loďky spí na zemi v pokoji, docela šťasten. Ještě víc jsou pak šťastni ostatní, když se kluci přiznávají ke kriminalitě nejvyššího stupně a celý YHA žije v představě, že na našem pokoji opravdu spí jenom čtyři lidi.

Docela vymrzlí se střídáme v koupelně a pak se veřejně přiznáváme k tomu, že jsme se cedulky „šetřete s vodou a hlavně teplou“ všimli až po patnáctiminutové parní lázni. Večeři zapíjíme jedním pivem a místo dlouhého ponocování radši zalézáme do pelechů.

Druhý den chceme vstát brzy, abychom na náš výstup na Scafell Pike dorazili včas. Ráno je však tak hrozně beautiful, proto před cestou a taky po cestě konáme spoustu Fugipauz a fotografujeme všechno, co se jen dá. Naši trasu v srdci NP Lake District začínáme od hotelu Dungeon Ghyll, kde zanecháváme ve sněhové závěji naše vozidlo a vydáváme se vzhůru. Nejdřív to sluníčko svítí a stezka je prošlapaná, ale postupem času sluníčko sice svítí pořád, ale rozeznáváme ho jen díky tomu, že je den a stezka mizí ve sněhové peřině. Viditelnost do řitě a držení směru bez GPS začíná být docela orientačním oříškem. Docela překvapena sama sebou a mými schopnostmi neomylně jdeme přes hřebeny a kamenité vršky pokryté sněhem a do naší společnosti se taky přidává vítr a sněhánky. Postup se taky mírně zpomaluje a mě se Simonem je jasné, že výstup na Scafell Pike se rozhodně dneska konat nebude. Když už se jenom plahočíme bílou mlhou nerozeznávaje zem a vzduch, někdy kolem druhé odpolední balíme saky a paky a pod posledním výstupem hrdinsky dodáváme „tak někdy příště“ a po drobné orientační hře sestupujeme údolím dolů. Vlastně ta orientační hra je docela zábavná, protože to je docela zábava odhadovat a přesvědčovat lidi, že jsme tam, kde máme být podle mapy a okolí, ze kterého je vidět velké prd. Nakonec však usuzujeme dle únavy a pokračující denní době, že nahoru na hřebeny už nás nikdo nedostane a proto nás čeká ještě docela dlouhá štreka k autu. Scházíme nekonečným údolím, kde se tu a tam sněhové pláně mění v nebezpečné promáčené bažiny s nevinným sněhovým pokryvem a pak nás již za tmy čeká ještě nekonečný pochod dalším údolím, kdy povzbuzování ostatních už hraje významnou roli. Ono taky konečných 30 km ve sněhu, větru a zimě je výkon obdivuhodný a úplně nejposlednější finish skrze údolní zapomenuté vesničky už zase konáme ve všeobecném veselí.

Pak zjišťujeme, že anglické žerty se mohou projevovat i v tom, že celí blažení dorazíte k hotelu Dungeon Ghyll a když pak jenom marně hledáte to parkoviště s autem, obsluha hotelu vás sice povzbudí v hledání, ale taky vám sdělí, že vaše auto asi stojí v Old Dungeon Ghyll a ne v New Dungeon Ghyll, kde se právě nacházíte. Finišujeme k auto jako po maratonu, konáme poslední vítězné foto a vydáváme se na konečnou cestu autem na kampus. Kampus sice kolem půlnoci působí jako zjevení a jako místo, které se vám zdá po dvou dnech v zasněžených horách jako přelud, ale zjištění, že dokonce tentýž den ráno byl na kampusu sníh, ve vás přece jenom vyvolá malé uspokojení.

Takže dost super výlet, vážení!!