Cranfieldské strasti a slasti

Vlastně už je to skoro dávno, co nám skončil celý modulový systém a taky už to je nekonečně dávno, co skončil první modul povánoční – Landscape Ecology. Vlastně začal 11.1. a skončil záhy poté a vzhledem k tomu, že vlastně neudělal díru do světa natožpak do mé hlavy, postačí mu několik následujících řádků. Stalo se, že se nás na modulu ocitlo zas jen nás šest z oboru a ještě jedna námezdní síla z řad part time studentů. Už si ani nepamatuju, jak se ten člověk jmenoval. Spíš jsem to nevěděla ani v té době, ale byl z Irska, měl spíš kratší část života před sebou než za sebou a vlastně jsem mu vůbec nerozuměla. Až po několika dnech jsem přišla na to, že problém není v jeho brutální verzi irštiny, ale v tom, že on opravdu mluvit neumí a nerozumí mu vlastně vůbec nikdo. Navzdory tomu jsem s ním dokonce podnikla několik hovorů, ze kterých jsem měla pocit, že jsme dokázali udržet nit příběhu a jednou jsem s ním dokonce poobědvala.

Landscape Ecology nám přednášel Holanďan, to tak jen pro představu jak hrozně nejtyv je ta naše anglická škola. Na druhou stranu Ron mluvil perfektně anglicky a podezření, že není z Anglie, jsem pojala až poté, co neváhal o hodině s klidem někomu říct, že to co si myslí a říká, je kravina. V tomto momentu jsem si řekla „nene, tohle není dítě Anglie“. Vypadal ale docela k světu, ačkoliv nebyl vzrůstu ztepilého muže. Co na něm však bylo mnohem ztepilejší, byla oblast mezi opaskem a dvěma nohavicemi. Několik hodin jsem strávila pozorováním této oblasti a přemýšlením, jestli tam nosí zahradní hadici nebo si zapomněl okurku v trenkách. Jeho prstýnek na levé ruce prozradil, že ženu má a jeho přiznání k několika dětem mě usvědčilo, že ta jeho souprava je jistě funkční.

Avšak zpět k modulu. Vlastně to nebylo o ničem zajímavém, malovaly jsme vzdušné zámky a na počítači v programu v zásadě hodnotili, jak hrozně málo nebo hrozně moc je určitá krajina zničená. Na zábavné tutoriály tohoto programu nás doprovázel pro změnu Američan jako Brno a jak jsem tak zvyklá z té naší Prahy, měla jsem s tím Amíkem trošku obtíže. A to mě doslova znepokojilo, neboť do mého příjezdu do Anglie byla americká verze angličtiny jediná, které jsem s jistou dávkou fantazie rozuměla. Než jsem se ale nadála, byl pátek, já něco odemlela na téma, co budu dělat za assignment a jeli jsme do Lake District. Samotný assignment se mnou nesdílel mnoho společného času, odseděla jsem si nějaké to odpoledne v knihovně v romantickém sepětí s ním, několikrát jsem ho stihla proklít a několikrát poslat do teplých krajin a než jsem stihla udělat druhé kolečko proklínání, odeslala jsem ho. 88% jako výsledná známka mi docela vyvýšila můj průměr a konečně mě utvrdila v tom, že čím méně trávím času s assignmentem, tím lepší známku dostávám.

Předposlední modul jménem Soil Erosion Control for Catchment Management v českém znění opatření proti půdní erozi byl už mnohem zábavnější. Teda nejsem si jistá, jestli úplně všechny přednášky, ale každopádně na nich byla opět legrace. Sdílení jedné místnosti opět s obtloustlým, nechutným Tomem s debilními otázkami vypouštěnými 24/7 zvýšilo moji nepřítomnost na lekcích a také přítomnost na večerních alkoholových seancí. Všeho všudy, alespoň assignment byl protentokrát proveden vysoce netradičním způsobem. Byli jsme rozřazeni do vysoce diversifikovaných skupinek tak zhruba po třech a jedinou vaší touhou bylo dostat skupinku natolik diverzifikovanou, aby jste byli schopni dosáhnout společného cíle a to odevzdání skupinové práce včas. Může se totiž lehko stát, že se vinou tohoto diversifikování dostane do skupiny, kterou byste nepřáli ani nejhorším nepřátelům. Zkuste si představit, že máte toho výše zmíněného Toma, který přes všechno své dobré srdce, spousty nápadů, taky chlípných nápadů a hloupých připomínek je prostě úplně blbej a jednoho černocha, který asi blbej není, ale přinejmenším se tak projevuje. Tak tohle je přesně skupina, za kterou jsem se modlila po večerech nad sklenkou whisky, abych nedostala. A asi mé modlení bylo navýsost úspěšné, neboť jsem nakonec vyfasovala v podstatě dva kamarády, Francouzsku a Španěla. A docela nám to nakonec šlo.

Součástí tohoto assignemntu byl i výlet na pole a tak jsme se 2.2. dne úterý vydali autobusem na prozkoumávání anglických polí. Vlastně celá situace byla docela komická, protože zoufalý farmář se snaží na poli vypěstovat chřest, který nesnáší moc vody. A přesně tolik moc vody na těch polích bylo, takže jsme pak soustavou strašně chytrých postupů, zařízení a úprav pomohli nebohému farmáři vysvětlit, co má se svým políčkem pro pěstování chřestu provést.

Během konce týdne s assignmentem na hřbetu všichni okolo nás zuřivě pracují. Sleduji skupinky, kterým se kouří od počítačů a taky z hlavy, protože to je skoro jejich první spolupráce ve skupině a oni zjišťují, že skupinová práce je všechno, jen ne práce v přátelském souznění a časové pohodě a já si říkám, jestli jsem dostala jenom tak dobrou skupinku, nebo mě už assignmenty nechávají klidnou i v těchto momentech. Takže docela nudně dopíšeme v neděli k večeru všechno, jak má být, zcela trapně odešleme assignment bez zbytečných nervů a včas a jdeme taky docela trapně spát ještě před půlnocí. Druhý den potkávám své spolužáky a taky lidi z dalších kurzů s kruhy pod očima, sirkami v očních bulvách a s aurou nad hlavou „nevstupuj mi do cesty, na nic se mě neptej, dělej že neexistuju“.

V každém případě výlet na pole jsme pojali v českém stylu a ještě se spolužačkou z Univerzity Hnoje jsme rozjeli dobrou party v autobuse. Pojímám podezření, že nějací cizinci mají podezření, že celé Česko jede na heráku nebo si minimálně dalo ráno flašku slivovice k snídani. Já usuzuji, že práce s lopatou bude asi moje kariéra a hrabu se v poli v hlíně. Všechno jak má být.

Posledním modulem celé mé anglické kariéry je Ecological Restoration, tedy konečně to, na co čekám celý půl rok tady. Na scéně se zase objevujeme jen my a asi čtyři další osoby neznámého původu a zaměření a pak se taky objevuje Jim Harris, profesor a muž uznávaných kapacit a taky nevídaných rozměrů. Skoro mám pocit, že být tento muž ještě o něco tlustější, už bude muset jezdit na vozíku, mít pusu ještě o něco širší, bude to žába a o jeho ušní boltce by se daly využívat jako alternativní vesmírné radary. Vlastně se musím přiznat, že jsem si jednoho dne vedle této osoby připadala taky jako kapacita. Objevil se totiž již i na Landscape Ecology, kde jsme se po jedné jeho přednášce střetli společně na chodbě a on se mě zeptal, jaké to bylo. Můj prvotní šok, že na mě mluví tento člověk, jsem překonala přesvědčivým úsměvem a ujištěním, že to bylo opravdu super a pak jsem půl dne žila z toho, že se mě byl zeptat učitel, jak dobrá byla jeho prezentace.

A tak si tak sedíme na přednáškách různých lidí, posloucháme, občas děláme nějaké potrhlé aktivity a konečně ve čtvrtek jedeme zase na výlet. Vyjíždíme do dvou bývalých lomů, které byly již rekultivovány na mokřad a vřesoviště a užíváme si docela nádherný výlet za nádherného počasí. Rozjíždíme další českou party v autobuse, tentokrát bez účasti Univerzity Hnoje, ale s účastí Francie a lidi okolo si definitivně myslí, že jedeme na heráku a ráno snídáme slivovici. Vrcholem tohoto výletu je že z jednoho lomu odneseme asi tunu plastových odpadků a že si neseme velice ubohé zápisky o rekultivačních technikách, co tady provedla těžební firma a správa chráněných oblastí a pak také píšeme stejně zoufale uboze z těchto zápisků assignment. Na assignemnt se vždy přesunuju se svým životem do knihovny a užívám si mého oblíbeného místa v druhém patře knihovny s výhledem na parkoviště a jednu lidskou křižovatku. Ačkoliv musím říct, že pobyt v tomto druhém patře knihovny je veden jako nejúspěšnější z hlediska kvality a rychlosti práce, protože se tady nesmí mluvit, ale bohužel výhled prosklenou stěnou budovy na lidskou křižovatku mně hlavně v době obědové pauzy nutí pozorovat dění dole na ulici. Můžu tak večer každému koho znám říct, kudy, kdy, s kým a v jakém oblečené procházel kolem knihovny. Pasuji se na dvorního detektiva.

Assignemnt také tak nějak úspěšně odesílám a najednou je to tady. Moje cranfieldská éra psaní assignmentů je najednou u konce a já se nestačím divit, jak rychle tohle uteklo. Na druhou stranu, nemám nad tím vůbec žádný čas přemýšlet, protože se odehraje jeden volný den a nabíháme na úvodní přednášky o velkém Group Projectu, který nás čeká na dalších 10 týdnů. Ale o tom zas někdy příště.