Cranfieldské strasti a slasti

První modul Principles of Sustainability byl zdárně dokončen a vzhledem k tomu, že to byl modul teprve první, pak bylo potřeba k získání anglického titulu master dokončit ještě dalších sedm. Musím uznat, že po dokončení toho prvního, ze kterého jsem měla spíše smíšené pocity, to byl pocit dosti traumatizující. Než jsem se však nadála po výletě do Brecon Beacons NP, druhý den jsem naklusala do školy na modul 2: GIS Fundamentals. Geografický informační systém je ve zkratce pro nezainteresované počítačový program, na němž lze tvořit mapové modely. Kurátorem tohoto předmětu pochopitelně nebyl nikdo jiný než Tim Brewer, muž vám znalý z předchozích vyprávění. Milovník všeho, co má ve svém názvu GPS, mapa nebo GIS, začal vykládat a vykládat spoustu (ne)smyslných povídaček v místnosti, kde kromě dalších studentů z jiných oborů byla i zážitková kombinace vedra a smradu. Navíc jsme ještě byli obšťastněni další zajímavou osobností a to britskou slečnou, která v první lavici seděla s bosými chodidly a měla opět připomínku ke všemu, co jen mohlo nějakou připomínku nebo otázku snést. S jejím mimozemským předkusem byla opět člověkem, který moji pozornost udržoval alespoň na levelu nespaní.

Mnohem zábavnější však byl náš přesun do počítačové učebny, kde jsme vyfasovali tučný pakl popsaných papírů s honosným názvem Tutorial a zasedli jsme za počítač. A tak jsme s Michalem seděli u toho počítače a čekali, až někdo uvede tu hodinu s názvem Tutorial. Když už nám přišlo ultra divné, že se nic neděje a spousta lidí okolo nás něco zuřivě datluje do počítače, pak jsme usoudili, že naším jediným úkolem této hodiny je taky zuřivě datlovat a dali jsme se do toho.

Modul s GISy se nesl ve znamení bolesti za krkem, rudýma očima a zatuhlým pravým zápěstím a tolik času stráveným za počítačem ve mně dodnes vyvolává pocity negativního vzrušení. V každém případě se jednalo o modul přínosný a během skoro 14 denní symbiózy s počítačem mohu nyní říct, že se cítím skoro profesionálně zběhlá v základech tohoto programu. Stejně tak se cítím více zběhlá ve svých těchto následujících emocích: vztek, frustrace a sladká extáze.

Třetí modul nesl název Soil Plant Environmental Science, v českém překladu půda. Stejně tak jako všechny předchozí moduly i tento začal obyčejnou přednáškou, kde jsem se v zásadě nedozvěděla nic víc zajímavého než znám ze své alma mater v Praze. Výhodou však bylo, že jsme část týdne strávili v terénu a jeli jsme se podívat na přilehlá pole.

Náš výlet na pole začal nenásilnou formou, kdy jsme se všichni nastěhovali do autobusu a dokonce jsme asi i po menším zpoždění vyrazili. Dorazili jsme na farmu kousek hned za branami kampusu a tam se místní farmáři hrozně vášnivě rozpovídali o tom, jak skvěle jim to farmaření jde a než jsme se naděli, naložili nás do traktoru s přívěsem a jali jsme projíždět místní latifundie. Sedátka vyrobená ze stohů slámy mi přišla více než roztomilá a nadšení našich učitelů s rýčem a kýblem v ruce taktéž. Jak to tak bývá, ač tomu možná neuvěříte, čas v Anglii plyne prazvláštním způsobem a až hromové kručení hladových břichů všech studentů přimělo naše kurátory, aby nás náš autobus zase lačně pojmul a my mohli vyrazit zpět na kampus. Vzhledem k tomu, že naše hlavní kurátorka Jackie je ženou nepochopitelných vlastností, popřála nám dobrou chuť, neopomněla všechny varovat, že mytí rukou před jídlem je v Británii široce rozšířeným zvykem a na celý tento zmíněný proces nám vyhradila neuvěřitelných 20 min. 20 min je čas, který je silně nekompatibilní s návštěvou místního restauračního zařízení či s návštěvou vlastní kuchyně a proto jsme skončili s bagetou v umytých pazourách takřka stepující před autobusem.

Odpoledne se neslo v duchu návštěvy lesa Marston Thriftu, kde se už mírně ochladilo, začal vát severák a my se zase hrozně zamilovaně bavili o žížalách a tak podobně. Ve středu jsme ty žížaly zkoumali v laborce, ale třeba naše skupina měla strašnou smůlu, protože v půdním vzorku nenašla žádnou žížalu.

Jackie je žena, která velmi připomíná šelmu. To že čas od času nosí tygří vzoreček, to ještě umocňuje. Podle Michala má dobrou postavu, podle mě má předkus. Zase. A děsně žvaní, vlastně když ji položíte otázku, na kterou se dá odpovědět jen slovy ano nebo ne, neodpoví vám ano nebo ne, ale dozvíte se celou řadu dalších zajímavostí, které vás v danou chvíli vůbec nezajímají.

Jackie si pro nás kromě jiného vymyslela i další hrozně vtipnou zábavu – plánování sběru dat. Takže si v pátek zcela vyšťaveni stojíme v jedné učebně se super čajovarem a v předtuše dalšího dne bez oběda si imaginárně ovazujeme břicha šátky. Jackie nám přinese hrozně moc map, plánků a spisů o Marston Thriftu a my se snažíme ve skupině vymyslet, jak naplánovat sběr půdních vzorků z oblasti, která je nekonečně velká, my skoro nemáme žádné super náčiní a čas je náš nejhorší nepřítel. A jen víme, že z tohodle budeme psát náš Assignment.

Odpoledne zuřivě kopeme a sondujeme v Marston Thriftu, kde kromě té lopaty máme v ruce ještě stopky s časem a mě možná ještě véce než nemilosrdný čas ubíjí zima. Severák bičující mé zmrzlé prsty, rozlétané vlasy a plný nos bez kapesníků mi přináší posléze na pokoji pocit, že někdy to na té koleji v tom pokoji také není tak špatné.

Assignment, který můžete psát v rozšířené časové verzi až 9 dnů se mi nyní scvrkává na pouhé 4 dny a to jen a jen z toho důvodu, že slečna Anna si naplánovala super výlet do Leedsu a Peak District NP, na který si prostě chtě nechtě nechala zbylých 5 dnů. A tak zuřivě píšu, brečím, že nestíhám, zoufám si a stejně tak jako vždycky předtím, dopisuju práci někdy ve čtyři hodiny ranní s pocitem totálně mrtvého člověka, ale s pocitem, že jsem to sakra zase zvládla a mizím pryč….