Cranfieldské strasti a slasti

Myslím, že všechny články napsané a zveřejněné doposud, neobsahují žádnou indicii natožpak informaci, jak můj život žije sociálně v prostředí rozličných kultur. Rozhodla jsem se tomu tak učinit až dne 15.9. Dne, kdy jsem skoro poprvé pocítila, že měsíc už je natolik dlouhá doba, aby mě něco začalo srát.

Do minulého víkendu mě ještě nemusel budit budík. Aby taky jo, motivace vypnout jeho ranní jekot ještě před tím než začne, byla natolik silná, že se mi každý den podařilo se vzbudit ještě před ním. Budík totiž stojí na stole, který je tak metr a padesát čísel vzdálený od mé postele. Budík je totiž celou noc v zásuvce, aby byl schopen další celodenní akce při poskytování služeb anglicko-českého maxi slovníku a super kvalitního fotoaparátu. Představa, že jeho zvonění probudí právě ulehnuvšího Kevina, který by mě pak někde bangnul za popelnicí, mě stále den co den nutila k brzkému probuzení. O víkendu se mi pochopitelně podařilo při úsvitu bledého slunce vstát a jít hledat telefon. Moje prozření, že je sobota a vstávat nemusím, ze mě před sebou sama udělalo kapitálního hlupáka a vnuklo mi myšlenku: Když se vám něco stane rutinou, znamená to jediné. Už jste tady asi docela dlouho. Od pondělí už mě budík budí každé ráno…

Ve škole není spousta lidí. Je nás asi všeho všudy na anglickém kurzu 50, přičemž řadu lidí nemám ani šanci jak poznat. V každém případě musím říct, že většinu lidí asi od října významněji potkávat nebudu. Za prvé proto, že naše tečny se nebudou protínat ve stejném časoprostoru a za druhé proto, že se s nimi potkávat asi nechci. Je tu ale dost zajímavých lidí, se kterými si v průběhu dne vášnivě i méně vášnivě povídám.

První ze všeho mi prostě nemůže nevyskočit před očima jistý Gaetan, Francouz. Byl totiž první osobou mého života, o kterém jsem si řekla, že můj způsob ovládání anglické výslovnosti je v porovnání s tímto případem jistě znamenitý. Několikero úvodních dnů jsem totiž měla pocit, že mluví prostě francouzsky. Že prostě jenom fejkuje a tu a tam přidá nějaké anglické slůvko, které při hodně velké dávce fantazie vykouzlí na mé tváři zmatený výraz: tak mluví teda možná anglicky? Nosí dlouhé vlasy, hraje si trochu na punkáče a koupil si ono červené Danielovo kolo, které jsem při výběru svého bicyklu hodila jeho majiteli na hlavu. Dlouhé slávy kola se ale bohužel milý Gaetan nedočkal. Po týdnu jízdy mi ukazoval svůj bicykl zaparkovaný asi kilometr od školy s rozervanou pneumatikou. Nabídla jsem se mu, že mu zapůjčím pumpičku, protože jsem věděla, že má náhradní duši, ale na to mi francouzsky odpověděl, že si asi koupí nové kolo. Myslím, že kromě angličtiny se tu učím i trochu francouzsky.

Pak je tady třeba Gaetan II., též Francouz. To už je trochu jiná liga. Jezdí na skialpech a tváří se jako jediný z celého cranfieldského landmarku outdoorově. Někdy pojedeme někam do národního parku, ale zatím jsme to nějak moc nezorganizovali a navíc se mu teď rozbil notebook, takže je dost busy na naše místní poměry.

Pojďme o kus dál. Momtaz, Jordán. Kdybych tohohle člověka potkala někde před check-in na letišti, dělala bych, že jsem si něco zapomněla doma. Naštěstí se minulý týden oholil, takže bych se ho už bála potkat jenom sama večer někde v parku. V každém případě má trochu jiný způsob uvažování, řekla bych takový blízkovýchodní, a ačkoliv je tu podle mě ze země Jordánu sám, nemá problém jordánský styl žertování používat bez ostychu i tady v zemi britského suchého humoru. Když si myslí, že je někdo blbý, tak mu to prostě navalí do ksichtu bez nějakých servítek, zvláště takhle podle útočí na ženy. Nejvíce se tomu pak vysměje a řekne, že to byl vtip. Upřímně, někdy má pravdu. Věřte nebo ne, tento týden mi dokonce i jednou poděkoval za radu. Ptal se, kde si tady může sehnat kolo jako já…

X, Y, Z, Čína. Většina čínských občanů zde přejímá nějaká všeobecně uchopitelná evropsko-americká jména. Takže tu máme Andyho, Julii, Clarka, Emmu, Toma a tak donekonečna. V mém týmu mám Číňanku Nao Nao, o které tvrdí Momtaz, že je blbá. Inu může to zavánět pravdou. V každém případě se jedná o jednu jedinou osobu, která je z celého kurzu mírně při těle. Ráda bych zopakovala, že opravdu mírně. Nic na tom nemění, že má Momtaz možná kus pravdy.

Jing Jing, taktéž Čína. Dívka, tedy žena, prý věk 28 let. Tak ta pro změnu mluví zase čínsky. Teda to bych ji křivdila, mluví asi anglicky, ale s tak masivním čínským přízvukem a stylem allegro (rychle), že výsledek těchto faktorů působí jako nefalšovaná čínština. Její názor, co by chtěla dělat, nebo kam by třeba chtěla jít, zní asi takto: vše co je dobré pro vás, je dobré i pro mě.

Abdulsalam, Libye. Tenhle týpek je taky trochu starší, ale protože je na anglickém kurzu již od prvního května, je mu skvěle rozumět. Z arabského přízvuku mu zbylo jen ostré a všudypřítomné rrrrrr. Problém je jen v tom, že má pocit, že je furt někde na tržišti, takže za prvé mele takovou kanonádou, že jen stěží dokážete najít skulinu, kterou byste mu mohli vpadnout do řeči a za druhé takhle mele i o hodině, takže si stačí jen dokreslit stánky s rybami a zeleninou a máte exotiku jak vyšitou.

Yousef, rovněž libyjský kraj. Díky Yousefovi jsem v arabštině natolik vzdělaná, že vím, jak se píše arabsky Anna. Taktéž jsem vedla velice akademickou debatu o tom, zdali je lepší psát z leva doprava nebo zprava doleva. Usoudili jsme, že na tom nesejde, protože třeba Číňani píšou pro změnu z vrchu dolů. Yousef mi také takřka každý den nezapomene položit otázku, jaká byla cesta na kole.

Banda asi 10 Španělů se jmény žánru Roberto, Alfonso, Alberto atd. si žije dost sama pro sebe. Dokonce natolik, že jediná jejich příslušnice ženského rodu mluví i na Francouze španělsky.

Marion a Antoine z Francie jsou dost normální. Yoga z Indonésie a čínský Andy také působí zorientovaně. Ostatně i celá řada dalších lidí je mírně normální, ale o těch nestojí psát sem do blogu. Navíc jsou tady i dost chytrý lidi a vůbec, je tu často legrace. Zatím tady však není nikdo, za kterého bych položila v případě nezáviděníhodné situace svůj život a tak s jistou dávkou netrpělivosti očekávám příchod října, kdy se sem konečně nahrnou zástupy studentů, a já si budu most začít vybírat. Na druhou stranu jsou tady všichni hrozně přátelští a v prvních dnech našeho kurzu se všichni chtěli neodbytně seznamovat a podávat si ruce a tak podobně. Taky jste se museli tvářit hrozně nadšeně, že neznáte nic lepšího než si během minuty a půl podat ruce se sedmi lidmi a zapamatovat si celou tu plejádu cizokrajných jmen. Když se asi třetí nebo čtvrtý den Michal tvářil neutrálně a již nedržel svůj křečovitý výraz v obličeji „Hello everybody, I’m Mike not Mišel and I love you all“, všichni se ho ptali, jestli se něco nestalo. Odpověď, že se tváří normálně česky, nikdo nepochopil.

Ve středu 16.9. jsme měli zábavný den. Teda on nebyl až tak všeobecně zábavný, neboť jsme celé dopoledne psali kritiku na nějaký pošahaný článek o letištním personálu, ale jedna jeho část mě natolik pobavila, že si nemohu odpustit ji sem zapsat. Již delší dobu totiž pozoruji, že asijské národy nepoužívají kapesník. Vím to, pohoda, cajk, žádný stres. Co ale dělají, když nepoužívají kapesník? Ne že by třeba slušně poodešli za dveře a udělali tomuto problému veta, ale dokáží celou hodinu soustavně popotahovat. Také musím říct, že čínské, tchajwanské a indonéské národy jsou více náchylné na rozmary anglického počasí, tudíž si velmi často užívají takových záležitostí, jako jsou rýmičky a kašlíčky.  Už mě několikrát napadlo, že bych svému sousedovi, který každou minutu tahá hleny až z paty, nabídla kapesník. Pak jsem si ale uvědomila, jestli náhodou nevypadám stejně nechutně já, když se chci vysmrkat. V každém případě jsme byli dne 16.9. připraveni ve startovacích blocích na odstřel startu ve psaní kritiky a Carol nám velice asertivně naznačila, že by bylo fajn si vypnout zvonění a vibrace na telefonech. Po odstartování se však pomalu rozjel souboj o největší počet popotáhnutí nosem. Mé soustředění bylo poněkud rozerváno na kusy, neboť souboj se odehrával snad ze všech koutů třídy a to do jinak zcela hrobového ticha. To největší se však probíhalo hned vedle mě, z Tchaj-wanu.

Týden od 14.-18.9. byl každým coulem fenomenální. Ne že by výuka byla tak vynikající, ale vynikající byla hlavně hodinová pauza mezi ní. Tento týden se zapsal do dějin Cranfieldské university jako týden konferencí, sešlostí a hodně suit a high level lidí, což znamenalo jediné. Škola si kladla otázku, čím asi pohostíme ty desítky lidí, co sem jedou na návštěvou ze všech koutů Británie a možná i světa? Uděláme jim raut. A tak se stalo. Ačkoliv byl rautem zaneprázdněn jen jeden delší stůl a dvojice personálu, nešlo opomenout to množství lákavě, voňavě a prostě skvostně vypadajícího jídla. Ve chvíli, kdy se nakrmilo osazenstvo právě těch suit a high level lidí a posléze našich učitelek, všechny zbytky, které se v prvních dnech nedali označit slovem zbytky, zbyly pro nás. Aneb hrajeme si na vyžírky a likvidujeme všechno kromě ubrusů a nádobí. Pravdou je, že z prvních dvou dnů jsem si odnesla domu i krabičku několika druhů masa, ale ke konci týdne tuto neobvyklou událost vyčmuchala i partička Španělů a pár nenasytných asijských národů. V pátek se o všechny zbytky již strhl krvežíznivý boj. Můžu však poznamenat, že jsem si od mé takřka přírodní a bazální stravy zde v krajích britských ráda odpočinula a vychutnala si týden plný gurmánských orgastických zážitků.

How are you? Are you ok? How are you doing? What about you? Bléé. Postiženost anglického národa uvozovat každé cílené i náhodné potkání dvou lidí některou z těchto vět mě do jisté míry uvádí do iniciálního stádia šílenství. Bohužel tuto praktiku začali přebírat i všichni studenti, takže musím ráno asi desetkrát a jednou odpovědět na otázku, jak se mám. Předně nechápu smysl téhle otázky. Nikdy jsem totiž neslyšela nikoho říct něco jiného než fine, ok. Odvážlivci trumfnou slovíčky tired nebo sleepy, ale nikdo ještě nezvířil klidné vody britské kultury slovem I’m feeling bad nebo rovnou Fuck you. Hodně lidí mi taky tvrdilo, že tyhle věty jsou jen uvozovací a nemají za cíl zjišťovat odpověď. Opak je však pravdou. Kdykoliv jsem se snažila tuto otázku ignorovat, nikdy po ní nepřišlo pokračování toho, co mělo původně být předmětem rozhovoru. Angličané očekávají, že se máte fajn, že jim to řeknete stylem keep smiling a když jste nasraný, tak to je ještě větší důvod vypadat happy a říct že všechno je amazing a wonderful. Začala jsem aplikovat taktiku vyřknout tuto otázku ještě před tím, než mi ji někdo položí. Například Kevin je z toho vždycky značně rozhozen.

Takže how are YOU?