Cranfieldské strasti a slasti

S polskými kamarády trávím hodně času, skoro tak obden se scházíme u někoho na pokoji a flákáme se. Výhodou je, že jsme všichni z Mitchellu, takže když přijdeme všichni v pyžamu, nikdo se nikterak nepohorší. Náš únorový výlet v Bathu se všem líbil, a proto jsme si řekli, že musíme vyrazit někam dál, do hor. Wiktor se holedbal, že tentokrát všechno zařídí on a že já se jen přidám k předem skvěle promyšlenému plánu. Nikdo však nedbá mých zoufalých výstrah, že 10 lidí se jen tak neubytuje někde na levném hostelu, a vůbec už ne, pokud doteď nevíme, kdy a kam pojedeme. Termín našeho výletu se během několika týdnů několikrát přesunul a v těsném návěsu na to jsem klukům asertivně vysvětlila, že už mě to nezajímá, ať to zařídí po svém a běda jim, jestli se trefí do víkendu, kdy tu nebudu.

Wiktor si mé výstrahy vzal k srdci a jednoho večera přišel s podezřelou otázkou: „Tak schválně, jsou doverské útesy teda šedé nebo bílé?“ Padám mu kolem krku a odpouštím mu všechny jeho křivdy na mě spáchané. Jedeme na mé narozeniny do Lake District do YHA hostelu, kde jedna noc na osobu vyjde levněji než kemp a jako bonus budeme na hostelu skoro sami. O pár týdnů později (8.-10.4.) míříme v 9 lidech (6x chlapců z Polska, 2x dívek z Francie a já) do Cockermouth, vesničky na severozápad od NP Lake District a já si vezu v kapse svůj plán, kam všechny za doprovodu trýznivé kocoviny druhý den vyženu. Tommy i Wiktor se mě ještě před odjezdem snažili vystrašit, že pokud s sebou nevezmu žádnou další holku, která by prošla jejich sítem, tak nepojedu ani já. Stále dokola a dokola je utvrzuju, že výběr kamarádů je na nich a mě to je čirý fuk, s kým pojedu, hlavně že tam budou oni a Kuba a ty hory. Když mě s tím ale mučí už celý večer, přece jenom se decentně ptám, co by taková holka musela obnášet, aby prošla jejich jemným sítem. „Musí bejt hezká a musí bohužel s náma umět vydržet, což není jen tak, že,“ konstatuje Wiktor. „Aha,“ odpovídám, „a dál?“ „Bez velkých prsou to nejde,“ dodává Tommy a všichni ležíme smíchy. „Tak to jsem teda evidentně prošla, koukám,“ hodnotím a ozývá se skupinové „néééé, ty se nepočítáš!“

A tak po strastích cesty vjíždíme již za tmy na malý plácek před nejméně uvěřitelným hostelem pod sluncem a vítá nás jejich obsluha. Máme pokoj pro deset lidí sami pro sebe a kromě asi dalších tří čtyř lidí nikdo další v tom malém domečku není. Než se nadějeme je sobota. Poměrně často se mi poslední roky stává, že se na své narozeniny probudím sužována kocovinou a ani tento den není výjimkou. Horší však než vlastní kocovina je vykopat své kamarády z postelí a donutit je vykonat ranní nezbytnosti. Potom, co by můj heroický výkon zasluhoval ovací, všichni nasedáme do vozů a míříme kus do nitra parku k vrchu Skiddaw (931 m.n.m.), šesté nejvyšší hoře Anglie. Když všichni vidí, co je čeká za výstup, snaží předstírat vážnou zdravotní indispozici a ptají se, proč musíme tak vysoko. Odpovídám, že to byl Wiktorův nápad jít sem nahoru (což je fakt pravda) a pak se koukám na hromadné slovní zbití chudáka Wiktora, který obratem viní mě, že jsem mu to vůbec dovolila.

A tak se plazíme a plazíme do vrchu, s nádhernými výhledy na jezera a s nádherným pohledem na vrchol Skiddaw, kde po noci stále leží poprašek sněhu a po nějakém čase se nám to také daří. Na vrcholu se díky zbytkům sněhu strhne koulovaná bitva, která prodlouží naši agónii zimy, a když už máme všichni pocit, že radši umrzneme, než abychom sešli dolů, všichni mi přejí hezké narozeniny. Ve všeobecném veselí scházíme opět do údolí a všichni hodnotí, že to bylo hrozně super. Říkám, aby taky ne, když jsem to tak naplánovala. Pak mě ale všeobecně ujistí Wiktor, že to byl jeho nápad jít nahoru a mě nezbyde než ho opět poplácat po ramenou. Za chvíli však mění názor a to proto, že než stihneme doběhnout k autu, zkropí nás taková dešťová přeháňka, která si zasluhuje pouze a jen anglické označení „shower“. Večer je podobnou obměnou večera včerejšího a já se dozvídám od místního ožraly, že Skiddaw se nedá jinak pokořit než výrazivem „smash it“, objevuju, že ožralí Poláci se dokážou bavit asi hodinu a motorce v angličtině nevěda, že už jsem asi 55 minut bez nich a že můžou hovořit v jazyku rodném. Dále objevuju, že místní ožrala je taktéž mistrným kuchařem sladkých zapékaných oříšků (hromadně konzumujeme asi 3 pytlíky, z toho já jeden celý) a taktéž věrným pozorovatelem našeho venkovního barbeque, za což si vysluhuje jednu pečeni gratis. Grilujeme pod umně zkonstruovaným parapletem, protože prší a tak všeobecně, té whisky s kolou je zas víc než má.

V neděli kopu všechny z postele přímo doslova a Wiktorovo legendární „go to your room“ tentokrát neobměkčuje ani mě. Slibuje mi, že mě nechá řídit jeho auto, jestli ho nechám ještě půl hodiny v posteli (což je co říct!), ale po chvilce si uvědomuje, co vlastně řekl a tak jako každé společné ráno s Poláky, i tentokrát nakonec přes můj křik, že ty hory utečou, odjíždíme. Přes nepovinnou zastávku u krajnice, neboť se něco porouchalo ve Wiktorově autě (díky bohu, že jsem neřídila) a přes povinnou zastávku u McDonald’s nakonec parkujeme u Ennerdale Water, což je obyčejné modré jezero. Jak může tak prostý úkol jako je obejít jezero být tak neuvěřitelně složitý. Ačkoliv kromě modrého jezera je modrá i obloha, plazíme se jak smrad. Během odpolední návštěvy McDonald’s pojídám zmrzlinu a veřejně prohlašujeme, že tentokrát půjdeme na kampusu večer spát. A tak také bylo.

Po polské návštěvě Lake District se odehrávají další 3 víkendy, ve kterých tvrdnu na kampusu a to proto, že náš group project je v plném proudu a my makáme a makáme, abychom to jako správní studentíci stihli do konce. Poslední týden group projectu mi píše kamarád Mirek, kterého jsem dlouho neviděla, že je teď asi 50 km vzdušnou čarou od Cranfieldu na návštěvě u kamaráda a jedou na víkend do Lake District. Že mě seberou v pátek odpoledne (6.5.) a vyrazíme. Já jako správný studentík si stěžuju, že musím makat do školy, a ačkoliv právě v onen pátek dokončíme prezentací pro firmu náš projekt, musím prostě dělat hned diplomku! Z pozdějšího vyprávění znám, že si kluci řekli „jojo, ta se vycuká, dej ji den a pojede“.

Je pátek, otevírám dveře své ubikace naprosto vyšťavená úplně ze všeho, úspěšně zkopu zas těch pár věcí, co mi stojí v cestě a takřka ihned zvedám telefon a ohlašuju, ať mě koukají co nejrychleji na kampusu vyzvednout. To se také o pár hodin později děje a já zažívám pocity dokonalého štěstí, kdy mám možnost se bavit s někým česky a není to nikdo z těch ocasů, které vidím na kampusu skoro každý den (promiňte). Nechávám za sebou všechna group projectová traumata a frčíme rychlostí blesku opět M1 na sever. Na večer parkujeme auto na potemnělém parkovišti u hotelu v údolí Langsdale, kde už jsem jednou takhle auto parkovala. Koukám okolo „sněhu trochu ubylo“ a všichni znaveni, flákneme s sebou o pár set metrů dál za kamennou zídkou ve výběhu pro ovce. NP Lakes je jedno z nejdeštivějších místi Anglie a moje zážitky z lednového sněhem a ledem provoněného výletu mě nutí kluky stavit stan. Umřeme tady, oznamuji s nefalšovaným smutkem, ale než zmůžu udělat něco s novým kamarádem Pepou a jeho stanem, oba dva spí jak zabití. Tedy Mirek a Pepa. Jen ve spacáku v trávě.  

Ráno se probouzím opět obohacena o další nekonvenční anglický zážitek, když vstávám z úplně suchého spacáku do úplně suché trávy (pozor, ve stínu) a ranní paprsky právě překračující okolní kopce oslňují úplně modrou oblohu. Nastupujeme na hřeben a míříme na nejvyšší horu Anglie – Scafell Pike (978 m.n.m.). Tedy pokud si dobře pamatujete, jedná se o můj druhý pokus, ten první ztroskotal právě v peřině sněhu a mlze konzistence tvarohu a při pohledu na oblohu mě zaplní opojný pocit – konečně! Na rozdíl od lednového výletu, hory jsou tentokrát plné lidí a ne sněhu a samotný vrchol je obložen různobarevnými turisty. Jsem naprosto unešená tím, jak to tady v horách vypadá, protože ze zimy mám několik „mlhavých“ vzpomínek, samozřejmě z vrcholu už žádnou a my dále a dále přecházíme hřebeny a údolí. Navečer konečně stavíme stan a parádně kempíme vedle černé tůňky na horském hřebeni. Jojo, chápu, je nuda povídat o něčem tak dokonalém jako dvoudenní přechod hor za krásného počasí a dobré společnosti, kdy hlavní náplní práce je žvanění. Jak si takhle ale druhý den žvaníme a to krásné sluníčko praží do našich obličejů, začínám pociťovat mírné pálení na čele. Super! Už jsem měla strach, že to tradiční jarní rudo-rudé opálení letos nepřijde.

V neděli navečer scházíme k autu, všichni do barvy právě opečené roštěnky a ani pivo v ledové sklenici nezachraňuje tu brutální agónii při jízdě domů. V pondělí vstávám před sedmou ráno a celou noc se spíš kromě spánku modlím, abych si aspoň zachovala tvary lidského obličeje a aby se mi pokud možno vysmálo co nejmenší množství lidí. Kupodivu se mi potutelně smějou jenom Angličani. Prý to jejich žhavé slunce moc podceňujeme.