Cranfieldské strasti a slasti

Od té doby, co jsme měli první seznamovací hodinu ve škole a chtěli po nás, aby se někdo z naší skupiny 15 lidí na něco zeptal a já nadhodila ryze akademickou otázku „kde si tady můžu koupit kolo“, uplynulo už tak 14 dnů. Připojila jsem se na facebooku do skupiny s příznačným jménem Buy&sell a jako ostříž z nebe jsem každou chvíli sledovala příspěvky, jestli náhodou někdo nebude chtít prodat kolo. Když se zamyslím ještě na dobu dřívější, mojí jednou z prvních navštívených stránek po mém příjezdu sem do Anglie byla webová stránka gumtree.com, kde jsem zabila nějakou tu hodinu hledáním vhodného bicyklu pro mě. Na mé zoufalé výzvy, že si jakože chci koupit kolo málokdo odepsal a ve výsledku nedošlo k žádné významnější interakci mezi mnou a prodávaným kolem.

Minulé pondělí jsem uhodila na nějakého Daniela s červeným kolem za 40£, tedy studenta co právě teď opouští univerzitu a prodává všechno co má a nemá. Výsledek našeho mítinku, který shodou náhod proběhl kousek od mého bydliště před indickou restaurací, přišel brzy. Když si sednete na kolo, kterému hned spadne řetěz, a máte pocit, že po asertivnějším šlápnutí do pedálů urvete šlapku, nemáte moc na vybranou. A tak jsem si dál chodila domů pěšky. Objevila jsem aspoň další krásné kouty polí, luk a přilehlého lesa, neboť razím styl každý den jinou cestou. Proto jsem se ještě asi jednou málem utopila ve stoce a kolikrát skončila v trnitých keřích tak, že už nešlo ani tam ani nazpátek, dvakrát zmokla tak intenzivně, že mám z toho zážitky doteď, nasbírala další litr ostružin a objevila zapomenutý špendlíkový strom v lese. Díky tomu jsem zrušila i páteční večerní párty, protože by mi zpátky už nic nejelo. V každém případě mohu poděkovat mému neexistujícímu kolu, neboť párty prý dle Michala spočívala ve hře stolního fotbálku s partičkou Číňanů. Myslím, že moje večerní koukání do zdi mělo takřka podobný přínos pro život, nikoliv už tak pro angličtinu. Buď jak buď, v sobotu jistý Ankit ze země budiž světu zapomenuté (vzpomínám, říkal že je z Indie) prodával kolo za 50£ v sadě s helmou, 4 světly (blinkry ne, ale dal mi 2x přední a 2x zadní), rukavicemi, vestou, pumpičkou, brašničkou a zámkem a tak jsem si dala zas odpolední přespolní běh z Marstonu do Cranfieldu na mítink. Jak jsem si tak běžela, říkám si, jestli zas ta fotka vypadala tak dobře a milý Ankit mi představí takovou rachotinu zralou do šrotu, tak cestou zpátky poběžím dost nasraně. Ačkoliv pro něj sraz před blokem 5 znamenal sraz před blokem 15, takže jsme se po kampusu naháněli jak dva hluchoslepí, musím poznamenat, že kolo mám. Sice nemá blatníky, což se ve zdejším podnebí rovná brzké smrti, ale helma mě momentálně uspokojuje mnohem více. Kolo funguje obstojně, sice má gumy připomínající škrapy ve vápencové stěně a brzdy konající práci jen poloviční, ale stejně ho hodlám nejpozději příští rok prodat. Doufám, v případě že mi ho někdo omylem nesbalí, až půjde kolem.

V neděli 6.9. se nám udělalo podivně jasno a teplo, tak jsem si řekla, že toho využiju a vydám se prozkoumávat na kole vzdálenější krajiny než ty, které poznám po hodinu až dvě dlouhém běhu. Vydala jsem se na obzor, což je v krajinách anglických pojem používaný spíše pro dálkovou silniční dopravu, ale světe div se, na severovýchod od mé vísky se nachází lesnatý vrchol, který je touhou mého poznání v hledáčku již od mého příjezdu. Na kopci je farma s koňmi, kde mé zážitky jsou následovné. Nejdřív mě chce hlasem sežrat nějaká žena, co má koně na lonži, tak dělám, že ji nerozumím. Když se jako debil vracím zpátky okolo ní s tím, že se nedalo kam projet, hnedka mi dochází, že mi vlastně chtěla jen říct, že tam opravdu neprojedu. Inu, v Anglii jsou lidé hodní. Děkuju ji a jedu dál. Za pět minut mě chce sežrat pes velikosti standardní krysy. S tím se domlouvat nehodlám, tak zdvihám nohy nad kolo a snaže se toho čokla nepřejet, odjíždím z mého milého kopečku zpět. Konečně se dostávám na úpatí lesa, který očumuju již dlouho a říkám si, že tohle přece nemůžou být mé jediné zážitky z tohoto prostoru. Bočím na bahnitou stezku Byway (označení pro vjezd čehokoliv, co překoná hluboké rýhy od traktoru plné vody a bahna) a prvně zjišťuji nevýhody absence blatníků na horském kole. Dále mne už stezka zavádí do další oázy zdejší krajiny, do listnatoborovicového lesa s podrostem kapradin. Celý tento zážitek dokresluje vysoký drátěný plot v lese, na kterém výstražně visí cedule se psem a zákazem vstupu. Jsem v Jurském parku! Tedy úplně asi ne, ale tahle představa mě baví ještě nějakou chvíli, kdy sjedu do takového údolíčka, kde už není slyšet hukot projíždějících vozidel na straně druhé a já stěží přehlédnu všudypřítomné kapradiny. Jurský park za plotem zanedlouho dostává svoji podobu, neboť se jedná o další zábavu pro znuděný anglický lid a celá tahle paráda se jmenuje Woburn Forest. Všímejte si, že každý zdejší les je oplocený a dělají z něho něco jako dotek mimozemské civilizace. Sem se totiž můžete jet vydovolenkovat, zakempit si v lese, zahrát si badminton a golf a hrát si na zvířátka za ohradou.

Nebo taky můžete mrznout na pokoji, kde pro vaši osobní útěchu není topení a předpověď počasí se všeobecně tváří jinak, než by dle statistického pozorování v září měla.