Cranfieldské strasti a slasti

Můj objev toho, že se lze v Anglii skamarádit i s nějakým Čechem, který v životě nevkročil na náš kampus, mě naprosto uchvátil. Pepa, kterého jsem poznala na druhém výletě v Lake District díky mému kamarádovi, pak rozhodl, že vinou mé účasti na fajnovém dvoudenním pochodu budeme muset ještě někam znova vyrazit. Plánování dalšího společného volného víkendu během června se stalo skoro kovbojkou v přímém přenosu, ale díky naší vzájemné buzeraci jsme rozhodli, že víkend 25.-26.6. se stane víkendem, kdy se pokusíme dobýt nejvyšší horu Walesu – Snowdon (1085 m.n.m.) a já znovu navštívím kraj, jehož názvy vesnic, kopců a řek jsou dílem náhodně vygenerovaných písmen. Nikdy jsem se vlastně nesmířila s tím, že bych z Británie odjela, aniž bych se znova nepokusila dobýt právě Snowdon. Předpověď počasí ale nehlásí nic, co by nám to znovudobytí usnadnilo a tak nakonec usuzujeme, že místo moknutí dvě noci někde ve stanu, budeme moknout raději jen noc jednu. Proto rozhodujeme, že odjedeme až v sobotu brzo ráno a k naší dvoučlenné výpravě se přidává překvapivě i Michal sám. Míša si totiž právě užívá dovolené v Česku a Michalova představa, že bude muset trávit víkend jen v doprovodu své diplomky, je natolik děsivá, že si narychlo shání spacák, místo karimatky podložku na které cvičíme jógu, a hlásí komplet ready vyrazit.

To že opouštíme kampus v nějakých nekřesťanských ranních hodinách mi nebrání se přidat k veřejné páteční oslavě života s kamarády a do postele se dostanu stěží dvě hodiny předtím, než máme s klukama sraz. Uvažující, jestli se toto děje v rámci snění nebo bdění se naloďuju do bílého autíčka, zabírám všechny zadní sedadla a hlásím se jako mimo provoz až do té chvíle než zaparkujeme ve Snowdonii. Tak se také za doprovodu přátelského deštíčku děje o pár hodin později a my zjišťujeme, že oblíbené parkoviště pod masivem Snowdenu, parkoviště Pen-y-Pass je zarvané až k prasknutí a my musíme parkovat až ve vesnici Llanberis jako hodně a hodně daleko od našeho plánovaného výchozího místa, proto chytáme místní autobusík a necháme se v přecpaném autobuse dovést až na Pen-y-Pass. Počasí se mírně umoudřuje aspoň do levelu „nechčiju vám na hlavu“ a my se vydáváme jednou z oblíbených tras do karu pod Snowdonem. Posléze se odpojujeme u jezera Llyn Llydaw spíše více alternativnější trasou na hřeben Snowdonu a začínáme stoupat strmě do vrchu. Při stoupání se nám s nevídaným úžasem ukazuje sluníčko, které během hodiny se stejným úžasem navždy mizí z oblohy a je nahrazeno velice asertivním černým mrakem. Za stále sílícího větru, mlhy a dešťového orchestru dosahujeme Snowdonu, již poměrně zmoklí a promrzlí, ale minimálně z mé strany naprosto nadšení. Snowdon je k našemu ještě většímu úžasu naprosto obložen lidmi a psy, což nás málem nutí se na tom nejvyšším bodu Walesu nevyfotit a co nejrychlejším tempem stále připomínající chůzi abychom nevyděsili další návštěvníky, že snad na vrcholu hoří, scházíme podél tratě (na Snowdon z jedné strany dokonce vede zubačka) dolů. Chčije. Ne, nechčije. Z nebe se line směsice konstantní mlhy, vody a zmrzlých kapek, které v doprovodu velice ale velice čerstvého větru okouší naši stupnici bolesti na obličejích a vše, co jen trochu nepřipomíná funkční materiál, vlhne nevídanou rychlostí na stupeň „jsem totálně promočen“. Dolů scházíme stále více a více promočeni jinou trasou než ráno, potkáváme lidi táhnoucí se nahoru a já vzpomínám na listopadovou návštěvu právě této stezky. Sice z okolí vidím stejný prd jako předtím, ale aspoň mám pocit, že se mě ten vítr nesnaží sprovodit ze světa volným pádem do karu pod námi. A navíc, nejen Scafell Pike, ale i Snowdon byl na druhý pokus pokořen! Pepa mi asi přináší štěstí.

V každém případě scházíme živí zpátky na parkoviště Pen-y-Pass, jen o krapet méně promočeni než já minule a vcházíme do místní kavárny. Jsem těžce zklamána ze skutečnosti, že už nemají horkou čokoládu, a tak aspoň piju čaj a Pepa mi krade pytlíčky cukru, které do sebe sypu pod tlakem v mučivém cukerném absťáku a bohužel až později objevujeme, že v rámci kavárny a hotelu je i sušárna, kde posléze ve směsi smradu a tropického vedra čekáme tak dlouho až to vypadá blbě a sušíme sebe, hadry a věci co máme s sebou. Navečer se konečně vykopeme ven, aspoň přestává pršet a vydáváme se nalézt místo ke spánku výšlapem k vrchu Glyder Fawr (magických 1001 m.n.m.). Moje absence včerejší noci dává stále více a více o sobě vědět, a tak zase v objetí všeobjímající mlhy těsně pod vrcholem kempíme na nejméně uvěřitelném místě. Já ve vzteku „proč lezete pořád nahoru, kde už stěží postavíme stan na těch šutrech“ se plazím jako poslední a nadávám tak leda sama na sebe. A pak se objevuje v nekonečné vertikální pláni šutrů malé místečko trávy zakryté ovčími bobky právě tak pro jeden stan. Stavíme ho, děláme si parádní večeři, pak popíjíme tonik s ginem značky Babička Bombay London ve stanu a za dobrodružné noci se druhý den budíme do stále stejné mlhy.

Ráno se v touze za hezkým počasím vydáváme východním směrem po hřebeni, a jelikož naše tužby bývají čas od času vyslyšeny, na nějakou chvíli se poodhalují okolní panoramata a nám se otvírají nádherné výhledy do údolích po obou stranách. Protože si asi dané chvíle opravdu vážíme, počasí usuzuje, že čeho je příliš a tak během další půlhodiny uzavírá všechno do mlhy barvy a konzistence bílé kaše a protože povrch na hřebeni je promáčený díky spoustě močálů, počasí si říká „tak a déšť tu taky dlouho nebyl“. Naše bloudění po močálech hřebene v bílém hávu by skončilo jistou smrtí, kdyby Pepa jakožto vývojář Androidu nevytáhl ze své kapsy jeden ze svých telefonů a my se nevydali po stopách GPS do vesničky Capel Curig. Samozřejmě chčije.

Věda vymožeností moderního vyvinutého světa, na autobusové stanici zjišťujeme, že autobus zpátky na Llanberis odjíždí tak za půl hodiny. Zmoklí jak slepice sice mrzneme, ale stále věříce i v dobro světa čekáme na autobus. Zanedlouho jede jeden v protisměru, to nás uklidňuje, že zanedlouho určitě přijede ten náš, což se samozřejmě neděje, protože jinak bych o tom tady nepsala. Promočeni až na kost a zmrzlí až na kost poskakujeme na perónu, nadáváme anglickým dopravním spojením do zbabělců a tisícera plantážníků a žádná z těchto činností bohužel nezkracuje tu agónii čekání ani o minutu. Ve stále nekončícím a důvěrném šumění deště se naše kolektivní umírání ukončuje až o další hodinu později, kdy v náladě jako by se nechumelilo, přijíždí místní autobus a nakládá nás do svých útrob. Nemáme ani sílu se zeptat řidiče proč, natožpak mu vynadat.

V autě já a Pepa ožíváme, a když se svlíkneme z mokrého oblečení, přemlouváme Michala, že je pořád ještě kus dne před námi a nesmíme tak promrhat ani chvíli času na výletě. Pepa říká, že kousek odtud na sever Walesu je skvělý hrad v obci Conwy. Já sice tolik nadšení z prohlídky hradu nesdílím, Michal dělá, že v autě už vůbec není, ale tak i tak projíždíme podél pobřeží s výhledem na zamračené, ale nádherné Irské moře a říkáme si zas, jak skvělé by to bylo mít tady Cranfield. Hrad Conwy je prostě hrad, i když se má tvářit jako UNESCO představující něco jako „nej nej z hradů 13. a 14. století“. Projíždíme okolo něj a já jsem poměrně ráda, že nenalézáme žádné parkoviště, které by nás nutilo zaparkovat, vystoupit a jít si ten hrad prohlédnout, protože mi nepřijde o nic víc úchvatný než je hrad v Doveru nebo Caernarfonu kousek odtud ve Walesu. A tak s Michalem společně hodnotíme, jaká škoda je, že tu není parkoviště po ruce a jedeme podél zamračeného, ale nádherného Irského moře pořád dál. Pepa stále mudruje s hodnocením dne „ještě není večer, to nemůžeme jet zpátky“ a já prohlížím jeho mapy na mobilu a padá mi zrak na Chester. „Co Chester, tam jsem ještě nebyla a chci se tam hrozně moc podívat,“ říkám (vidíte to spojení poukazující na moji cestovatelskou ultra sobeckost – slova „já“ a „nebyla“) a Michal opáčí něco ve stylu „tam jsem už byl dvakrát z toho jednou na týden, ale rád se tam podívám znova“ (všimněte si jeho zářivé radosti navštívit toto místo již potřetí jenom proto, abychom ho viděli i my). Míříme tedy do Chesteru.

V Chesteru se zhmotňuje jeden zásadní problém. Michal nám chce dát prohlídku města, ale odmítá se převléknout do svých dvou promočených kusů kalhot a přemýšlí o něčem ve stylu „jít jenom v podvlíkačkách nebo raději úplně bez nich“. Nabízím mu svoje červeně čtverečkované kraťasy, Michal si je celý šťasten oblíká a já se nemůžu zbavit záchvatu smíchu na jeho odění ještě asi několik hodin poté. Vzpomínka na Michalův chesterský outfit „snad mě tady nikdo nepozná“ mě baví dodneška, přiznávám. Pepa není se svým outfitem o moc pozadu a já si radši navlíkám kapuci, aby náhodou nikdo nepoznal MĚ.

Procházíme Chester, je poměrně půvabný, fotíme svoje legendární odění u místního sloupu v dobré víře, že se jedná o kus chesterské pamětihodnosti a naši průvodcovanou prohlídku městem končíme v místní kebabárně s obrovskou porcí kebabu a hranolek. Z toho množství jídla mi je blbě ještě dnes když si vzpomenu a jen z nutnosti vyfotíme místní dostihové závodiště. Usuzujeme, že promenády už bylo dost a za znovu sílícího deště usedáme do vozu a rozhodujeme, že to by teda konečně pro dnešek stačilo.