Cranfieldské strasti a slasti

Pravda, že začínám trochu nestíhat. Nemyslím tedy tím, že bych zuřivě psala jeden úkol za druhým, ale najednou to tady začalo všechno žít a já už trávím méně a méně času zavřená sama na pokoji s výhledem na holou zeď.

Je sobota 24.10 a ještě než se pustím do povídání, jak to vlastně všechno před třemi týdny začalo, dovolte, abych se s vámi podělila o nejlepší zážitek dnešního dne. Vzhledem k tomu, že jsem se přestěhovala na kampus, jednou z nesporných (ne)výhod mého přesunu je to, že k mému pokoji nenáleží kuchyň s náležitým vybavením. Naštěstí nejsem nucena každého rána chodit na lov králíků k přilehlému letišti a odpoledne se život sběrem plodů, ale celý můj život závisí na bílé kartě jménem Meal Card, která mi v rámci ceny ubytování poskytuje celých 8,10£ na den. Tato suma na první pohled zavánějící něčím jako „neomezená konzumace krevet a kaviáru 24 hodin denně“, ve skutečnosti mnohým ze zdejších studentů nestačí. Já s jistou dávkou kreativity „k večeři příloha s přílohou“ držím každodenní lajnu 8 liber obstojně a dokonce mi i přebývá. Kampus mi nabízí v rámci mé drahocenné karty přístup ke dvěma kantýnám a dvěma kavárnám. Prosím, berte tyto názvy trochu s rezervou, avšak kantýna v mém areálu ubytování Mitchell Hall, je v zásadě fajn. O tom, co všechno se tam dá sníst a co ne se snad vypovídám jindy. Důležité je jedno, že pivo se tam netočí a sladké se točí, ale jen za těžké prachy. Tudíž mi nezbývá nic jiného než čas od času roztočit kola svého bicyklu a vydat se do Bedfordu na lov sušenek a plechovkového piva. Tak se také dnes stalo a proto stojím napůl promočená (deštěm, ne močí) u pokladny Lidlu a pokládám na pás 4 piva a 2 balení sušenek. Pravda je, že na sobotní dopoledne moje skladba potravin zrovna nepoukazuje na standartní styl nakupování, ale dva důchodci přede mnou ani nemrknou. Naopak pan pokladní s naondulovanou hlavou a neskutečně obrovskou pleší mrká až až. Nejdřív se podívá na ty 2 litry piva a 700 g sušenek, pak na mě, pak znova překontroluje skladbu a objem mých potravin, mrkne na mě trochu víc vyděšeně a zeptá se: „Are you ok?“. Teď zase vyděsí mě, že snad za mnou stojí Kevin a pokládá mi svoji nejoblíbenější otázku ze všech a pak mi dojde, že tato otázka vyšla z úst onoho naondulovaného muže. Kejvnu že „jéé“ takovým stylem „proč se ptáš, vypadám snad, že ne?“ a pak mi to teprve dochází.  Pakuju svoje sušenky a piva do batohu, a když se mi automatic door otevřou na čerstvý vzduch venku, propukám v smích. Trochu mě mrzí, že jsem nebyla na něco takového připravena a neodpověděla mu univerzální opileckou řečí nebo že jsem k tomu nákupu třeba nepřidala ten kuchyňský nožík, co byl v akci nebo něco tak nesmyslného jako třeba mražené kuřecí pařátky.

2.10 byl pátek jako každý jiný, ale pro Cranfieldskou univerzitu vlastně začal nový školní rok. Obrovský bílý Vincent Building připomínající více skleník než budovu se zaplnil stovkami nových studentů, kteří toho dne ještě možná trochu vyjukaní a taky možná ještě lačni studia podstupovali proces registrace. Když si vzpomenu na registraci na anglický kurz, která probíhala za přísného dozoru asi 6 lidí v jedné malé místnosti, registrace pro celý nový akademický rok se zvrhla v brutální akci zaměstnávající desítky a stovky zaměstnanců v prostorách asi 6 místností obsahující minimálně tolik lidí, kolik máte prstů na rukou. Ve chvíli, kdy jste vstoupili do této budovy, vám začala bojovka na 6 levelů. Z jedné místnosti do druhé, z druhé do třetí a tak dále a tak dále. V každé po vás pochopitelně chtěli něco jiného, v každé vás začali zuřivě bombardovat angličtinou a než jste začali mít pocit, že máte ten neuvěřitelně šílený sled místností a lidí, co vám pořád něco buší do hlavy pod kontrolou, celá tato eskapáda končila otázkou, z jaké jste země. Když přiznávám, že Česko je mou rodnou zemí, nějaká paní poukáže na plakát s nápisem tuberkulóza a řekne, že když jsem z Česka, tak to jsem asi ok. Registrace byla zakončena nějakým úvodním mítinkem, který v neuvěřitelně suit up kruhové místnosti uvedl nějaký kapo školy Simon Pollard a mohli jsme jít vydýchávat zážitky na barbeque, na který jsme aspoň dostali lístek na burger zdarma.

První týden školy představoval již předem efektivně nudný Induction Week aneb jak umřít snadno a rychle během prvního týdne. Rozhodla jsem se, že vás nebudu zaobírat detaily jednotlivých přednášek, které si neúnavně předávali štafetu od rána do večera od pondělí do čtvrtka. Nejdříve jsme si tak povídali, kdeže to vlastně jsme, jaké obory tady můžeme studovat, ne že by po té registraci byla nějaká velká možnost obory měnit, ale pořádek je pořádek, že. Abych upřesnila, stala jsem se soušástí School of Energy, Environmental Technology and Agrifood, což je jedna taková velká odnož celého Cranfieldu. A tak jsme tak seděli a poslouchali, témata přednášek se pomalu přelévala do polí studijních, jako kde je tu knihovna, že si tam můžeme půjčit knížky, že tady můžeme participovat na všem možném, že máme otevřeny dveře do (šou)byznysu a hlavně základní věcí to, že musím dbát na svoji bezpečnost. Pak jsme dostali vysoce edukativní přednášku a požárech a assambly pointech, což byl podle mě vrchol celého Induction Weeku a lehce jsme se přenesli k plagiátorství. Všeho všudy, zábavná témata. Ještě zábavnější bylo to, že v celém plénu obecenstva se vyskytlo několik lidí, co měli ke každému tématu také co říct a kladli takové množství otázek, které byste prostě vymejšleli tejden. A tak došlo k zábavné otázce, jestli můžeme být vyhozeni ze školy, když se provalí self-plagiarism. Co si pod tím představíte, prostě napíšete nějaký úkol, odevzdáte, cajk. Pak píšete druhý úkol a omylem píšete stejným stylem a používáte nedejbože stejné věty. No a je to tady, self-plagiarism, průser jak Brno. Pán přednášející začal docela zábavně. „Povím vám takový příběh. Mám kamaráda, co se mu tohle stalo. Je to docela blízký kamarád. Vlastně velmi blízký, sdílím s ním stejnou kancelář. Sedíme o stejného stolu a dokonce na stejné židli. Abych se přiznal, byl jsem to já.“ Leží celá posluchárna, britský humor v akci.

Středa obléká už poněkud specifičtější přednášky. Představuje se Tim Brewer (pořád mě baví představa, že se někdo jmenuje Pivovarník) a jeho záliba v GPS, GIS programech a satelitech všeho druhu. Musím přiznat, že začínám mít pocit, že nerozumím. Ne že bych asi všemu rozuměla i v češtině, ale někde vzadu v hlavě mi našeptává hlásek „je to tady, milá zlatá. Konec Alison a dalších učitelů angličtiny, co na tebe mluvili jako na postižené dítě. Konec časů svobody, začíná konečně Anglie se vším všady – nerozumíš ani prd.“ Moje nálada a moje rozpoložení mysli klesá geometrickou řadou. Sedím okolo svých dalších 6 spolužáků, co dohromady tvoříme tým Land Reclamation and Restoration a ptám se sebe sama, proč mám ve skupině jednoho Brita, co pracuje v NP, jednoho Brito-Řeka, co nikdy nežil v Řecku a zahradní architekt je jen jedna položka v jeho životopise a jednu Polku, co mluví americky a studovala už ve Skotsku? Tyto váhy naštěstí vyvažuje jeden týpek z Ghany, o kterém zatím nic moc nevím, Michal a naše stará známá Marion z anglického kurzu.

Čtvrtek se nese v duchu dalších Pivovarníkových zábavných výstupů a jednou přednáškou „letem světem, statistiko“, o které nevědět nic, asi bych sbalila saky paky a zabookovala si nejbližší let do jungle zpátky. Pak jdeme ještě prozkoumat nějaké budovy, které prý patří našemu oboru a moje zoufalství dosahuje vrcholu. Naštěstí se na nás v pátek a sobotu chystá nějaký výlet, který obsahuje návštěvu lomů a v rámci šíleného anglického strachu jsme ještě nuceni vyzkoušet si safety boots a až pak teprve můžeme jít domů.

Vyčerpaně ležím po tomto týdni v posteli, na koleji, kde regulace topení je slovo neznámé a hicuje mi celá hlava. Co já tady jakože dělám? Topení stále hicuje. A tak hledám ten zázračný kohoutek, který utne přívod vařící vody do mého topného tělesa. Nenalézám. Ani otevřené okno do tmy a právě probíhajícího deště ve mně neruší pocit, že se cítím jako v rozpálené troubě a zbytek čaje na stole opět podléhá bodu varu. Trubky vedoucí podél celého pokoje můžu používat na smažení vajec a teplo můžu doslova chytat do sklenic a prodávat.

Teď sedím na pokoji, okno je otevřené stále, ale voda na stole už naštěstí není v nonstop varu, neboť jsem si byla postěžovat na vrátnici, že tady asi bídně zhynu a mám pocit, že mě odstřihli od celého topného systému…