Jdi na obsah Jdi na menu
 


Group project 1/2: Bez práce nejsou koláče

16. 10. 2016

Píše se pondělí  21.2. a já opět vkračuji do školy po prázdninách. Prázdniny totiž trvaly přesně jeden den a nestihla jsem za ně skoro nic. V každém případě nám skončila celá éra modulů, která počala již v říjnu a vlekla se s námi jak smrad až do konce února. Nová a kratší éra group projectu začíná. Group project jak název napovídá je docela obyčejná skupinová práce, která vyžaduje kromě očividné kolektivní práce i docela solidní dávku nervů a komunikačních schopností.

Ještě než se vůbec odehrává toto pondělí, kdy vkračuji opět do školy, probíhá výběr lidí do kolektivů jednotlivých projektů. Vlastně jediné, co podléhá vaší svobodné volbě je dát preference, která témata byste chtěli zpracovávat. Když usoudíte, že pro náš počet lidí v kurzu vytvořily témata dvě, o svobodné volbě se dá skoro těžko diskutovat. Každý projekt totiž v průměru obsahuje 6-8 lidí a to mixem z různých oborů a naše alokace ukazovaly dvě místa na projekt tvorby půdních map, ze kterého se mi dělaly noční můry i během běžného dne a čtyři místa na projekt, na který jsem se těšila – rekultivace lomu. Samozřejmě jsme chtěli na oboru předejít nějakým nešťastným přesunům na poslední chvíli a naše preference jsme sdíleli veřejně. Samozřejmě člověk, který by se svým věkem měl spíše vychovávat děti, než chodit do školy uskutečnil v posledním dnu takovou rošádu, že pochopitelně k nesmyslným přesunům došlo. Naštěstí moje alokace zůstala nezměněna a přidělení k 7 členném týmu zkoumající úspěch a neúspěch rekultivace dvou lomů na zemědělskou půdu pro těžební firmu Tarmac jsem náležitě oslavila.

Pondělní série přednášek na téma jak nespáchat vraždu svých kolegů nebo sebe sama mě ujistila, že tyhle přednášky se od Induction Weeku v říjnu nijak nezměnily. Naštěstí na odpoledne nastoupil opět legendární Tim Brewer a jak si jistě pamatujete hrátky s GPS ve zmíněném Induction Weeku, tentokrát se vytasil s neméně zábavnou aktivitkou. Rozdělil nás náhodným výběrem do zcela náhodných skupin a vrazil nám do ruky penál s lego kostičkama. Řekl něco ve stylu „tumáš, hrej si“ a řekl, že máme několik desítek minut. Cílem hry bylo rozdělit si v týmu vyžadované úlohy a s celou řadou omezení, podmínek a vyjednávání jsme museli postavit lego most přes 90 cm dlouhou úžinu tvořenou dvěma proti sobě postavenými lavicemi. Když se objevila v mé skupince celá řada Číňanů, ještě jsem netušila, že se v jejich životech odehrává první styk jejich osoby s hračkou mého dětství a proto mi nezbylo nic jiného než se ujmout role hlavního stavěče. Samozřejmě další lidi šli vyjednávat jak vůbec dlouhý, vysoký a z kolika kostiček model musí být. Tak i tak přes veškeré peripetie, kdy most omdléval jen po letmém očním kontaktu, jsme jako skoro jediný dokázali postavit most, který splňoval skoro všechny podmínky včetně zcela přesného počtu 120 kostiček. Moje vítězné foto najdete pochopitelně v obrázcích.

Vyčerpána představou, že tohle bude můj každodenní chleba po dobu dalších 10 týdnů jsme radši během tohoto Induction Weeku vyrazili s kamarády do Doveru (o tom ale někdy příště), kde jsme přemýšleli, co by se stalo, kdybychom omylem přeplavali do Francie. V každém případě ještě středou tohoto zmíněného týdne se prvně odehrával sraz skoro všech našich členů pod taktovkou našeho dozoru. Naše práce dostala alespoň nějaký obrys, ale samozřejmě bylo asi pětkrát zdůrazněno, že toto je náš project a ne nikoho jiného, proto nám nikdo nebude radit co dělat. To jsem kupodivu vzala s radostí, neboť představa, že nám do toho zrovna náš oborový dozor Rob kecá, mne moc neuspokojovala.

Dovolte, abych vám představila můj drým tým. Já. Jsem v pohodě a je se mnou sranda. Makám, ale zbytečně se s věcma neseru. S lidma se taky neseru. Marion. Francouzska. Moje kamarádka, můj spiklenec. Nejhodnější holka pod cranfieldským sluncem. Karolina. Je chytrá nebo to aspoň dělá. Umí skvěle statistiku. Vycházím s ní fajn, ale kromě sdílení časoprostoru ve stejném oboru a českopolských hranic nesdílíme nic moc navíc. Možná krátkozrakost. Anglická Rosemary. Šprtka, snaživka, ale udělá první a poslední. Faleš ji kouká z očí. Reneé z Venezuely. Svobodná matka s extrémně vyvinutým mateřským pudem. Když ji pustíte ke slovu a k práci, trvá všechno tisíc roků, ale nakonec to dostanete. Kolega Ernest z Ghany. Fajn kluk. Když mu neřeknete, co má dělat, nedělá nic. Čas je u něho relativní pojem (v řádech dnů). Ikechukwu. Nigérie. Viz Ernest. Vlastně nevíte, že ho máte v týmu.

A pak nastal den našeho prvního mítinku. Snaživka Rosie je samozřejmě na nějakém career day nebo pohovoru, tudíž má pro nás srdcervoucí omluvu. Domlouváme se na tom, jak se o všem domluvíme, až budeme všichni. Trochu potichu říkám, že jsme lidi ze tří kontinentů, sedmi států a obou pohlaví. Nene, my se jen stěží sejdeme na mítinku všichni dohromady. V každém případě domlouváme nějakou hrubou strukturu naší týmové práce, výzkumné práce a lehce nastiňujeme, kdo bude splňovat jakou roli ve skupině. 10 týdnů na projekt je nejkratší možná časová perioda, za kterou je možno zadání splnit a proto všichni nemůžou dělat všechno. Navíc jsme lidé z různých oborů, tudíž ani není záhodno dělat všechno. Například já jsem se druhé otázky našeho projektu ani netkla a doteď skoro nevím, o čem byla. Nějaká ekonomika.

Přes všechna úvodní traumata a počáteční frustrace jsme si dokázali schválit plán práce pro každý týden a ten jediný týden, který nám přebýval, jsme odtušili, že bude právě tím, co nám zachrání život. Rozdělili jsme si role v týmu, já jsem se stala osobou obsluhující interní komunikaci. Mým úkolem hned první týden bylo zařídit, abychom se na prvotní výlet do prvního ze dvou lomů vypravili vozmo a se všemi proprietami, bez kterých si žádný anglický výlet nesmíte umět představit. Vyžadonila jsem od učitelů a vlastnoručně dovlekla přes celý kampus do svého pokojíku helmy, fluorescenční vesty, safety boots, lopaty, rýče, metry, pytle… Nezapomeňte, že krát sedm! Jako vánoční stromeček obtěžkán alternativními ozdobami jsem se vlekla pěšky popřípadě na kole se všemi těmito věcmi a přes sedmero dveří a chodeb dorvala vše až do mé mitchellovské ubikace. Musím uznat, že vláčení vysavače Henryho bylo ve výsledku poněkud jednodušší záležitostí. Taktéž musím poznamenat, že hledání rovnováhy na kole jen s jednou rukou na řídítkách, s dvěma rýči za hlavou a safety boots v zubech vyděsilo nejednoho kolemjdoucího.

Všeho všudy  je čtvrtek 3.3. ráno a my čekáme na Ernesta se všemi věcmi naloženými, s vyřízeným autem a ready to go. Začíná éra čekání na Ernesta a Ikechukwu. Jen málokdy se od této chvíle stane, že dorazí včas. Jako oba dohromady. Co si pamatuju, někdy prostě opouštíme kampus bez jednoho nebo druhého. Jednou se ale takhle stane, že málem opouštíme kampus bez auta, což ke vší úctě by ohrozilo náš projekt rozhodně více než nevzít našeho spolužáka. Naše výjezdy byly alespoň z počátku projektu poměrně časté. Obdrželi jsme totiž dva lomy - Finningley u Doncasteru, nejméně 2,5 hod jízdy bez započtení prací na silnici na M1 a bez započtení tradičních anglických dopravních zácp a Broom u Bedfordu, naštěstí v dosahu 40 min. Naším úkolem bylo posoudit úspěch rekultivací na zemědělskou půdu provedených za posledních 25 let a k tomu nezbývalo nic jiného než vzít vzorky půdy. A samozřejmě vyzpovídat všechny, kdo se jenom po polích prošli – těžěbní firma (ta se prošla docela radikálně), majitelé a zemědělci a to ještě zmenežovat, kdo kdy z těchto lidí má dovolenou. Ano, nepřiměřené množství lidí si bere začátkem března dovolenou.

V každém případě asi o týden později se chystáme na dvoudenní loupeživou výpravu do Finningley, ozbrojeni všemi pytlíky, nástroji, GPS, safety boots a helmami, sváčou a nejdůležitějším vlněným svetrem a plánujeme nasbírat půdní vzorky a taky něco změřit přímo v terénu. Tentokrát jedeme jen čtyři – já, Marion, Karolina a Ernest a proto navrhuju, že řídit budu já. Přeci jenom, to malé autíčko, co jsme dostali minule, nebude takový problém, přece. Sice to má volant napravo a já ještě v Anglii auto nikdy neřídila, ale přece už nejsem anglický dopravní zelenáč. Domlouvám nám auto, v pokoji mám víc lopat a holínek než vlastních věcí a někdy hodně brzy z rána si jdu na recepci pro klíčky od auta. Pak přebíhám poklusovým stylem na velké parkoviště přesně na opačné straně kampusu a klikám. Doposud je totiž totožnost auta pro mě záhadou, nápis Ford na klíčích mi neříká vůbec nic. Spiklenecky na mě mrkne s tlumeným tútut obrovské auto. Trochu mi ztvrdne úsměv na rtech, ale vzhledem k tomu, že kousek vedle mě někdo taky hledá svého mazlíka, usuzuji, že můj vůz je stále někde skryt. Proto metodou „čím víc kliků, tím víc ujištění“ opět klikám a obrovský Ford Transit na mě opět mrkne se svým tútut. V mých očích se musí zračit zděšení. Stojím před vozem a opět ho otvírám tútut. Už ani blbou náhodou není pochyb, že toto auto je moje. Pán odvedle už nasedá do svého malého Citroenu a tiše startuje. Já se hlasitě směju a obcházím auto ve velkých kruzích. Vždyť já jsem NIKDY neřídila něco tak obrovského! A ještě s volantem na špatné straně a na anglických silnicích. Nalézám do auta, připadám si jako v tanku a s výhledem jako z tiráku se snažím automobil uvést do pochodu. Spolužáci a hlavně Marion se mi smějou. V autě máme takového místa, že můžeme po cestě pořádat drobnou diskotéku a později i neskromný táborák.

Jízda je plná adrenalinu, tu a tam mi to chcípne a to především na tak zábavných místech jako je kruháč se třemi pruhy a strašně hloupá GPS nám cestu prodlužuje ještě asi o hodinu. Karolina převážně mlčí a dělá, že si čte knihu. Moc jí ale nevěřím. Ernest spí nebo se směje a někdy taky oboje dohromady. Marion mi zpříjemňuje cestu svým humorem a každou chvíli mě uklidňuje když to auto dělá mnohem víc co chce ono než co chci já. V každém případě dorážíme po strastiplné jízdě bez nehody a reverzní parkování v lomu zvládám díky zabudované kamerce jako pán. Celý den se pak pachtíme na jílovitých rozbředlých polích, já s GPS v ruce, kde mám už předem zavedené body a lopatkou nabírám bahno do kyblíku. Musím říct, že práce snů. Je zima, sychravo, mrznou mi ruce, fučí a já jak kokot obcházím každé pole křížem dokola. V mezidobí tohoto zážitkového programu přejíždím s mým mazlíkem od pole k poli a jen se modlím, aby ty cesty podobné měsíčnímu povrchu a rybníkářské jihočeské krajině s ptačí perspektivy autu neublížili. To, že je zasrané až po uši a já už se ani neseru s řízením v zasraných holínkách je bezvýznamný detail. Naštěstí den plyne a k večeru odjíždíme kousek vedle na ubytování a jdeme zaslouženě za peníze společnosti Tarmac na pivo a véču. V krajině Yorkshiru se musí okusit yorkshirský puding s fazolkami a bramborovomrkvovou kaší a večer zakončujeme s Marion na ubytování v takové jihočeské chatce s verandou a poměrně rychle upadáme do kómatu.

Druhý den se pachtíme znova a modrá ocelová truhla, ve které přenášíme úplně všechno, těžkne a těžkne. Plastové pytlíky s těžkou půdou se vesele množí a pole se stále prodlužují a prodlužují. Naštěstí počasí se umoudřuje a my dokonce odpoledne na několik chvil usínáme na prosluněném zarostlém poli. Kdybychom však kolektivně nerozhodli i s vedením lomu, že nějaké pole už nestíháme a není na ně tentokrát přístup, pachtila bych se v holínkách s výstražnou vestou a oranžovou helmou po polích asi až doteď. Díky bohu dorážíme v pátek večer v pořádku na kampus, spíše silou vůle než smetáku se snažíme vůz odblátit od nejhoršího a já se jdu navečer zcela zaslouženě odstřelit s polskými kamarády do alkoholového kómatu.  

Po víkendu se pro změnu se stejnou intenzitou pachtíme po polích lomu Broom a děláme, jak strašně jsme dobrý a chytrý a sehraný a profesionální až je mi z toho na blití. Je však nutno s nezastíranou pýchou poznamenat, že takřka za 14 dnů máme skoro všechny půdní vzorky v lednici a mrazáku a další éra laborek může začít. Do toho samozřejmě sepisujeme nějaké obecné blbiny do našeho reportu, chodíme na povinné mítinky, sepisujeme z nich další hrozně chytré reporty a začínáme se v určitých situacích ve svých skupinách silně milovat. Já se snažím svůj přetlak po večerech a nocích ventilovat a musím říct, že se mi opravdu daří.

Nastaly Velikonoce a to je kromě Vánoc taková kratší perioda, ve které je jen na vás jak si uzpůsobíte čas. V každém případě takřka v každém týmu napříč celým kampusem proběhla na prvních schůzkách následující debata (A: člen 1, B: na 99,99% vedoucí týmu, C: člen 2, Já: já a mě podobní).

A: „Hele a co ty Velikonoce? Já tu nebudu o nich.“

B: „No počkej, Velikonoce jsou akorát pátek a pondělí. Kdy tu nebudeš?“

A: „Ještě pár dnů předtím.“

C: „Haha a já zas pár dnů po nich!“

B: „Achjo… to si děláte srandu, ne?“

A: „Já už mám koupený letenky. Čus.“

C: „Je mi líto, já to oznamuju. N-e-b-u-d-u tady.“

B: „Budete makat na svých dovolených!“

Já: „Výborně, tak to se stejně bude dělat hovno, beru si dovolenou pár dnů před i pár dnů po a dělat nebudu nic. Nebudu na počítači. Těšilo mě!“

Bylo to hrozně fajn, měla jsem vlastně 12 dnů volna s dvoudenní přestávkou na kampusu, kde jsem zařídila nejnutnější věci, znova se sbalila a zas odjela. Nejlepší dovolená a úplně n-e-j-l-e-p-š-í bylo to, že když jsem se vrátila, vlastně jsem o nic nepřišla a nikdo nic navíc moc neudělal. Vlastně i Marion si udělala stejně dlouhou přestávku ve Španělsku a když jsme přijely obě dvě, totálně vysmátý a odpočinutý, vrhly jsme svojí silou do laborky a zavřely se tam tak na další tři týdny a skoro odtamtud nevylezly. Bylo to ale nejlepší období group projectu, práce nám šla od ruky, hrozně jsme se u toho nasmály a taky jsme se toho dost naučily. Několikrát jsme byly jen krůček od toho, jak zničit celý několikadenní pokus zapomenutím nebo naopak přidáním něčeho nežádoucího. Párkrát jsme něco vylily nebo vysypaly a pak jsme složitě dopočítávaly všechno tak, aby nikdo nic nepoznal. Představa, že řekneme svému týmu, že je potřeba zajet pro vzorky do Finningley ještě jednou, by se asi zapsala do cranfielských dějin jako den, kdy dostalo pět studentů ze třech kontinentů v jedné vteřině kolektivní infarkt a proto jsme všechna naše opomenutí úspěšně zamaskovaly. Na druhou stranu jsme byly prostě dobrý a všechno jsme dodaly správně a načas!

Po laboratorní periodě se nutně blížil konec, poslední mítinky a dopisování. Jedním slovem trocha stresu a málo času. Bylo by vlastně hrozně zábavný psát příběh o tom, jak jsme dopisovali poslední věty reportu s nožem pod krkem a s pistolí v boku a k tomu tři dny a tři noci v kuse nespali, ale naštěstí (v té době naštěstí) jsme měli docela fajn tým a všechno jsme prostě docela nudně zvládli, zplácali a i s dostatečnou rezervou odevzdali.

Ještě jedno povídání o group projectu nechť bude v očekávání!

 

 

Náhledy fotografií ze složky Group project 1/2