Cranfieldské strasti a slasti

A je to tady. Právě odbyl více než rok našeho pobytu v Anglii a nastal čas zase pomalu vztyčit plachty a zavelet směr východ, do země, kde slovíčka „promiňte“ a „omlouvám se“ se prodávají za zlaté cihly a kde, když jste debil, dají vám to všichni rychle na vědomí. Po odevzdání diplomové práce a její obhajobě nemělo nějaký valný smysl na kampusu otálet a tak většina lidí volila odjezd hned další den po poslední party v Bedfordu. Všichni věděli, že nebudou stíhat a nikdo taky nestíhal.  

7.9. je středa, my už sedíme, všichni pěkně „released“, na zahrádce našeho školního klubu CSA, užíváme si grilování a plánujeme večerní odjezd do Bedfordu, kam posléze také posledním možným autobusem odjíždíme a spouštíme se takovým způsobem, jakým je jenom na poslední anglickou školní party možné. Nad ránem nás taxíky odvážejí zpátky na kampus a já padám ani nevím jak naposledy do mého koutku u Míši a Michala na ubytování. Mlhavá vzpomínka, že za pár hodin vstávám a budu muset vyřešit spoustu věcí na studijním, sejít se s naším velitelem kurzu, sbalit si, vyprat a vyházet polovinu svých věcí a v půl páté už sedět v autobusu z Milton Keynes na Londýn mě tou dobou nikterak nevzrušuje. Jsem vzbuzena ještě předtím, než mi zvoní budík a opájí mě pocit, že až vstanu a pohnu hlavou, teprve potom se ukáže, jestli celou dnešní misi budu schopna zvládnout či nikoliv. Zatím prvnímu pohybu odolávám.

Za pár chvil mě však přemáhá zvědavost, jestli kocovina už je na světě nebo jestli ještě nepřišla, v nejhorším možném případě jestli ten pocit co právě vlastním je způsoben ještě stále noční opilostí. Usuzuju v poslední variantu a zahajuju bleskovou misi „udělej co nejvíc než ti blbě bude“ a snažím se nějakým hodně neorganizovaným způsobem věci balit na ty, které beru s sebou na další dobrodružství do Skotska a které pošlu po kamarádce autem do Česka. Pak vzniká ještě další a nejobjemnější hromádka s osudem „odpadový kontejner“. Začínám se cítit asi tak, jako kdyby mě během celé dlouhé noci místo tancování a dovádění někde hodil do pračky, vypral, pak ještě dvě a půl hodiny proboxoval a nakonec provedl lobotomii a to kromě jednoho malého rozdílu a to že se necítím po cyklu ECO čerstvě. Michal a Míša se tváří dost podobně a pakují taktéž.

A tak se v tomto stavu potácím celé dopoledne, vyhazuju svoji peřinu a polštář s botami do popelnice (kde už takovýchto položek žije celá řada) a vzpomínám na svoje kolo. Kolo už jsem prodala před pár dny, odolávala jsem však velice dlouho. Za prvé moje kolo bylo už celé léto nepojízdné, protože se mi povedlo zase někde píchnout duši a o mých brzdových destičkách se už nedalo hovořit jako o destičkách. Ale přece tady to kolo nenechám zhynout na stojanu až do té doby než ho někdo neodmontuje a neskartuje někde, spílám si a tak se v Bedfordu odvažuji koupit nějakou fancy duši, protože nemají žádnou jinou a jednoho odpoledne se dávám do opravování. Tou dobou jsem dala i na naše facebookové stránky inzerát, že prodávám hvězdný bicykl s celou výbavou za cenu, která trhá všechno, co jste si doposud o bivyklech mysleli a trošku mě zklamalo, že na můj skvělý inzerát nikdo neodepisuje. Ovšem až do té chvíle než jsem si všimla, že mi spousta lidí píše skrytě na facebooku. Otevřel se mi ráj několika chtivých lidí a trošku nespravedlivě jsem počkala na toho, kdo se mi ozve jako první a než jsem se naděla, vedla jsem mu kolo. Nad tragickými brzdami se ani nepozastavil, inu Španěl, ubezpečil mě, že moje kolo bude v dobrých rukou a byl během minuty fuč. Kolo taky. Uronila jsem jednu slzu.

Je tedy ten čtvrtek, mám méně více spakováno a odcházíme s Michalem na studijní. Potřebujeme totiž podepsat pár papírů pro naši českou školu jako ubezpečení, že za peníze Evropské unie jsme neměli roční prázdniny, ale že jsme během nich ještě tu a tam zašli do školy. Asi dva týdny před tímto dnem jsme se na studijním ubezpečili, že během čtvrtka nám ty papíry někdo podepíše, neboť jsme je potřebovali co nejčerstvější. Jaké je ale naše překvapení, když nám paní sděluje, že milý pan Goodman nemá čas a že to můžeme dojít podepsat další den. Čumíme na ni jako sůva z nudlí, ohromeni něčím tak neuvěřitelným a vedle nás stojí velká skupina Poláků, evidentně žádající o totéž. „Za dvě hodiny odjíždím,“ prohlašuji suše a paní, která není vyvedena z míry ani omylem, nám podává obálku: „Napište si tam adresu a my vám to pošleme domů.“ Mám hrůzu, že to je naposledy, co tuto obálku vidím. Pak máme mítink s Robem, naším headem kurzu, společně se ubezpečujeme, jak to všechno hrozně rychle uteklo a jak to bylo hrozně fajn. Já se pak omlouvám, že už nestíhám a běžím přes celý kampus, tisknu si mapy, a koho potkávám, tomu padám okolo krku. Je čas jet.

Odcházím od Michala a Míši ve stavu naprostého fyzického a psychického vyčerpání a nemůžu se dočkat, až si sednu po několika posledních měsících stresu a shonu do autobusu a budu hodiny čumět z okýnka o ničem nepřemýšlející. Když už si říkám, že nikoho cestou na autobusovou zastávku nemůžu potkat, rozhoduju se, že brečení je nejlepší varianta jak tento stav absolutního nouze vyřešit a tak také činím. Trochu smůlou je, že kolem zastávky autobusu projde ještě několik lidí co znám a mají nutkavou potřebu se mnou probrat můj aktuální stav šílenství. Nejsem nadšená, a proto jsem ráda, že autobus přijíždí na čas a já nastupuju dovnitř. Naposledy hlásím „one way couchway“ a vytahuju pětilibrovku. Pán za volantem ze zmíněné bankovky nesdílí takové nadšení a štěká na mě, kde mám drobné. „Nemám,“ vydávám z posledních sil a proto mi pán tiskne voucher na 3,5 libry, který si můžu směnit v jakémkoliv dalším spoji. Usedám a asi pět minut čumím do blba a pak si uvědomuju, že žádné další příště nebude a přemýšlím, jak těch drahocenných 3,5 liber nevyhodit z okna. Otravuju dvě holky, co sedí vedle mě. Tváří se, že nechápou, o čem mluvím. Jsou evidentně na kampusu nově. Pak otáčím svůj ubrečený ksicht na muže za mnou a osvětluju mu moji smutnou situaci. Tedy tu o těch penězích. Evidentně taky nechápe jednoduché žádosti, že vyměním 3,5 libry za ten voucher a proto doluje z peněženky liber 2,5 a dává mi je do dlaně se slovy „ten voucher si nech“. Přemýšlím, jestli odlišil moji prosbu od žebrání, evidentně ne a proto mu násilím voucher strkám někam do kapsy. Rozpačitě děkuje a já se otáčím na svoji krosnu. „Aspoň když už nic jiného, ten bus jede na čas,“ komentuju a výhled se mi zase rozplývá.

Chci uvést na pravou míru, proč se plahočím potom, co mi skončí studia znova do Skotska. Předně proto, že jsem ještě nenavštívila nejvyšší horu Skotska a taktéž Velké Británie – Ben Nevis (1345 m.n.m.), pak kvůli tomu, že je ještě další spousta míst ve Skotsku, které jsem nenavštívila, třeba jeho druhý národní park Loch Lomond & The Trossachs a taky proto, že se mi ještě nechce domů. Proto si jednoho srpnového dne ordinuju zběsilou skoro 11 denní dobrodružnou dovolenou, která zahrnuje 6 denní pochod z Glasgow do skotského městečka Fort William, pak výstup na Ben Nevis, následný pobyt okolo jezera Loch Ness, ve městě Inverness a při zpáteční trase denní zevl v Londýně a odlet z Lutonu domů. Ještě nikdy jsem nebyla déle než 3 dny někde sama a když si uvědomuju, že tahle šílenost potrvá dnů 11, přemýšlím, co jsem sama sobě provedla. Všichni okolo mě ubezpečují, že to bude fajn. Moc jim nevěřím. V každém případě tedy sedím v autobuse jedoucím z Milton Keynes do Londýna, kde navečer přesednu do dalšího autobusu jedoucího na Glasgow a konečně si užívám toho milého pocitu „čumění do blba asi tak dvě hodiny“ a radši nepřemýšlím, jaké další cestovatelské hrůzy mě čekají v následujících dnech. Pak poměrně kvalitně strávím další 4 hodiny čuměním do blba v londýnském Battersea parku, pozorováním západu rudého slunce a následným čuměním do asfaltu u autobusového nádraží a povídáním si s lidmi procházejícími okolo mě. Usedám do žlutomodrého autobusu značky Megabus, neřeším moji chvilkovou hrůzu „teď už zas není cesty zpět“ a na pár hodin umírám, jen tu a tam se ubezpečující, že venku je stále tma a že můžu pořád spokojeně spát.

Je půl sedmé ráno, autobus staví na Glasgow Buchanan Bus Station a vyhazuje mě do docela mrazivého rána. Vím, že moje poutnická trasa Glasgow – Fort William nezačíná od centrální autobusové zastávky, proto hledám na obrovském autobusovém kruháči odjezd busíku B10 na předměstí Glasgow, do Milngavie. Obcházím celý kruháč dvakrát do kola než tuto stanici nalézám, ostatně času mám naštěstí dost, a když přijíždí B10, prosím řidiče, ať mi na té stanici Milngavie (jak TOHLE vyslovují?) prostě řekne, že mám vypadnout z autobusu. Skotské dopravní služby jsou totiž ještě víc punkové než ty anglické a může se lehko stát, že se ocitnete úplně na druhé straně města, než máte touhu jenom kvůli tomu, že jste na tom místě poprvé a nevíte, jak ta stanice vypadá, natožpak kdy ji máte dát vědět řidiči. Nebe je zbarveno do ocelově černošedé barvy, vlhkost se dá ze vzduchu přijímat reverzní osmózou a dají se odpočítávat minuty do chvíle, kdy se z nebe spustí slejvák. Snaha zažít aspoň pár chvil bez deště mě nutí bedlivě pozorovat okolí a dokonce se mi povede vystoupit bez rady řidiče na správné zastávce. Milngavie je něco jako vesnička, která byla postupem času připojena ke Glasgow a já vím, že tady jsou dva velmi důležité body. Jedno je formální nástup na trasu Glasgow – Fort Willam oficiálně se jmenující jako West Highland Way ve své délce 154,5km a druhou věcí je velké Tesco. V Tescu nakupuju, snídám, pak se fotím u pangejtu označující počátek trasy a vstupuju bránou na moji pouť. Brána trochu připomíná startovní bloky maratonu, všude dost lidí na to že je zářijové páteční ráno a já se první půlku dne snažím moc nezastavovat, protože pak zas musím dalších deset minut předcházet lidi, co předešli mě a naopak a to je docela opruz. Prší. Tedy spíš krápe, abych to upřesnila skotskou terminologií, a žertuji s kolemjdoucími lidmi na můj i jejich účet. „No jo, my už jsme staří. To já si neumím představit, že bych si večer nedal pěkně vanu. My přespáváme v hostelech. Jo a ty venku? Jako ve stanu,“ ptá se mě jeden postarší pán ze skupiny postarších poutníků jdoucí jen s malými batůžky. Já je ujišťuju, že žádný hostel se sprchou nepotřebuju, že jsem si jistá, že si jedné noci dám vanu tak i tak. To ale netuším, že tento okamžik nastane tak brzy. Odpoledne se cítím už neskutečně unavená, kocovina, dvě noci bez pořádného spánku a odřené paty z lodiček, nepočítaje záhadně napuchlý kotník od nějakého štípance, mi dávají jasně najevo, že pro dnešek by ta sranda mohla skončit. Navíc z termínu „light rain“ se vyvíjí spíše „rain“ a opravdu prší. Vstupuju do území národního parku Loch Lomond & The Trossachs a výhledy na jeho jezero Loch Lomond trošku kazí chuchvalce těžké bílé mlhy. Narážím na bránu, která mi říká, že stanování za těmito vraty je zakázáno a že mají honicí psy, proto nepodstupuju žádný risk a na vyšlapaném „dvorečku“ v lese hned před branou odhazuju krosnu. Tak teda tady přespím. Trochu se mi nechce spát na tak veřejném místě, kde jsou zbytky asi tří ohnišť, já přece jenom radši někde v lese skryta zrakům všech, a proto se poflakuju v okolních lesích hledajíce nějakou rovnou zemi v houštině. Když se ale zaseknu někde v obrovské podmáčené bažině a spleti starých stromů a keřů a z mých hodně provlhlých kalhot začíná crčet voda, usuzuji, že jsem debil a stavím si přístřešek na „dvorečku“. Můj přístřešek je dost nevhodný pro dlouhodobý déšť, proto se snažím vybrat kompromis mezi: a) rovnou plochou, b) procentem větví nade mnou a c) kvalitou upevňovacích chytů v okolí. Je to bojovka. Nakonec tak s úspěchem činím, nebo se aspoň tak domnívám a velice rychle usínám.

Budím se takovým způsobem, že v jednu chvíli spím a v druhou jsem naprosto čilá. Něco je špatně. Pootáčím se ve svém malém stísněném prostoru a vidím pod sebou hrůzu, kterou bych nikomu na první den 11 denního přežití ve skotské přírodě nepřála. Ležím v rybníčku vody a karimatka se pomalu a jistě zespoda nasává vodou. Ve vteřině si promýšlím nejefektivnější a nejlepší plán a snažím se co nejrychleji z místa potopy utéct spolu s tím nejdrahocennějším materiálem – spacákem a kalhotami. Samozřejmě se mi povede v mém aktuálním vzteku během mé záchrany namočit nejen spacák a kalhoty, ale pochopitelně i celý můj batoh, který se mnou v přístřešku spí také. Zuřivě nadávám sobě a taky počasí a jen ve spodním prádle se snažím všechen svůj majetek přenést o pár desítek metrů dál do lesa. „Dneska výhled nebude,“ komentuju a za vyvráceným kmenem si stavím svůj přístřešek znova a stavím si ho poctivě a přiznávám, taky naprosto dokonale po směru větru a deště. Do přístřešku už mi nikdy takhle nenaprší! Fouká pekelný vítr a já se ve chvilkovém bezdeští snažím usušit karimatku a spacák. Když se zase dává do deště, zalézám do bivaku a poslouchám spílání stromů ve vichru. Dokonce v chvilkové slabosti polemizuji nad tím, že se na celé Skotsko vyseru, přece jenom takto hloupě promoknout první den je fakt školácká chyba, ale pak mě přemůže silnější pocit. Když na mě během té celé noci nespadne strom, a touto myšlenkou se zabývám dobrou hodinu, pak mi ten výlet nezbude než zvládnout! Spím.

Budím se živá, bez náznaku kmene na svém těle a s optimizmem, že nemůže chcát celý den. Probleskující modrá obloha za ranním oparem mě v tom ujišťují. Jde se dál! Den je nádherný, ráno konám krátký výstup na kopec s dokonalými výhledy na srdce národního parku, na dlouhé jezero Loch Lomond a dole v informačním centru se ujišťuji, že dneska má být krásně. Pán mě sice ubezpečuje, že hezká má být ještě neděle a od pondělka mají zase přitáhnout černé mraky, ale radost mi to nekazí. Procházím stezkou okolo východní strany jezera stále na sever a vzdychám nad okolní nádherou. Stále vdycháním a nádherou je naplněný celý den a tak bez nehody večer kempím na oblázkové pláži u stále stejného jezera s výhledem na jeho třpytící se hladinu. Tento druhý večer prohlašuji, aniž vím, jaké další večery mě čekají, za absolutně nejlepší a tak si dělám dobrou večeři a celý večer, soumrak a počínající noc pozoruju ze svého příbytku. Sama se necítím, společnost mi dělají otravné muchničky a vím, že tentokrát pršet nebude. Spadne jen pár nočních kapek.

Neděle už tak slunečná není, ba naopak, černající a černající mraky mi dávají za pravdu, že čím později začne pršet, tím to bude horší. Až tady v Británii jsem se seznámila s faktem, že černá obloha vůbec neznamená předzvěst deště a chčije až opravdu ve chvíli, kdy se z nebe linou provazce deště. Stezka okolo Loch Lomondu začíná být mírně nudná, ale na nudu si stěžovat nechci. Je sice tma jako v pytli, ale pořád neprší! Ačkoliv si člověk připadá jako v divočině, ostatně stále jsem v národním parku, pak vězte, že ta divočina vytváří dojem vitríny. Ať už na druhé straně Loch Lomondu, tak po celou dobu, co jsem se odpojila od jezera, je na můj dohled vidět silnice plná aut nebo přinejmenším železnice. Večer za sílícího větru stavím svůj přístřešek na svahu kousek v lese. Hledám si místo, kde se všechny klíčové faktory bezpečí a pohodlnosti protnou a proto po hodině svůj přístřešek znova přestavuji. Vsázím svoje boty, že přes noc se dá do deště. Duje vichr, naštěstí na mém místě jsou stromy v závětří a já mám prvně pocit, že když už se stane přes noc cokoliv, aspoň na mě nespadne strom. Na večer se jdu ještě prohánět na místní kopečky, pak medituju a zalézám do spacáku za mírného deště. Doufám v magii skotské přírody, ale moc nevěřím, že se ráno vzbudím do prosluněného počasí.

A taky že ne. Chčije jak o závod a mě se nechce vůbec vstávat. Když už se konečně vyhrabu z trochu promočeného přístřešku a značně promočeného lesa, samozřejmě chčije dál. Moc šancí tomu dnešku ani sobě nedávám a tak se ani neznepokojuju, že jsem během několika desítek minut kvalitně promočena a pevně věřím, že když přežiju dnešek, přežiju už úplně všechno. Míjím skupinku Čechů, ani se nenamáhám je pozdravit „ahojem“, ale kývám na ně se skotským přízvukem „hi“ a o pár chvil později stavím u hučící řeky valící se z vrchů. Ačkoliv je všude všechno nasyceno asi 100% vodou, připadám si jak trosečník na moři a nemám už od rána co pít. Tankuju svoje lahve vodou, piju, aniž bych rozpoznala rozdíl „mít vodu v žaludku“ a „mít vodu po celém těle“ a přes pláštěnku se snažím lahve opět rychle uklidit do batohu. Zcela magickým způsobem najednou cítím, že ta lahev na mě vysílá laškovné vlny a rychlostí blesku ji zase z batohu vytahuju a… z větší poloviny prázdnou. „Nee,“ zasténám a pak si uvědomím, míň nebo víc vody v batohu, who cares. Chčije celý den, procházím nějakou farmou, kde naučné tabule hlásají, že tady asi 350 z 365 dní v roce prší a nejsem překvapena, že jsem svědkem jedním z 350 chcacích dnů. Bojovně pořád dál a dál postupuju různorodou krajinou, nehledě vlevo vpravo neboť v okolí často ani nic vidět není, občas předejdu nějaké lidi, ujišťujíce se, že „weather sucks“ a že co by bylo Skotsko bez deště a odpoledne se přehoupne k večeru. Široko daleko mě čeká jenom jeden kousek civilizace, vesnička Bridge of Orchy. Teda aspoň doufám, že se jedná o vesničku, neboť na mapě je místo označeno jen železniční stanicí a já doufám, že ta stanice nebyla vybudována bezdůvodně. Ve vesničce opravdu nacházím hotel, bílý a stojící u silnice. Možná spíš ze zvědavosti než z přesvědčení, že tam přespím, vstupuju dovnitř a jen tak se ptám recepčního v sáčku, kolik by mě stálo přespání na jednu noc. Pohlédne na mě, pak znovu na mě, něco dlouze počítá, ubezpečí mě, že nejlevnější pokoje jsou už rozebrané a pak mi po dlouhém očekávání řekne cenu, za kterou jsem během mého pobytu na Mitchell Hallu přežívala třetinu měsíce. Toporně poděkuju, pak se vysměju sama sobě a své naivitě a stoupám nad hotel do lesíka. Zoufalé pohledy nějakých lidí ze zdejších karavanů mě možná nutí se jít zeptat o přístřešek, ale zatvrzená svojí nesmrtelností stále stoupám do lesa, kde posléze mizím v tmavém hustém smrkovém háji a zalézám po čtyřech do jeho největšího kouta. Má ještě pršet celou noc. Svlékám se do naha a stavím svoje obydlí. Přemýšlím, jak asi musím vypadat dle nezávislého svědka a to mi minimálně na hodinu zvyšuje náladu. Chčije a já usínám, tu a tam otírám svoje stěny přístřešku, neboť už nezvládají ten nápor deště a vlhkosti uvnitř. Svoji situaci už ani nekomentuju a zase usínám.

Budím se zase velice rychle s velice známým pocitem, že něco tady nehraje. Vztyčuju se tak jak mi to výška přístřešku dovolí a s dlouhým „neee“ vytahuju ten cíp spacáku z loužičky pode mnou, kde jsem si snad prvně v životě nechala uschovaný telefon. Ještě než ho úplně vytáhnu, vím, že minimálně telefonu už není pomoci. Pak s pocitem, že už vlastně nemám co ztratit, poměrně slastně usínám.

Je úterý, přístřešek skládám v promočeném lese, a když se jen letmo dotknu nějaké větve, spadne na mě asi hektolitr vody. Oblékání se do prochcaného oblečení je zážitek roven slasti a prodíráním se špinavým lesem zpátky na cestu ze sebe tvořím kominíka. Ani se pak nedivím, že o pár kilometrů dále se mě u jednoho domu ptá skotský příslušník UIMLA, jestli jsem v pohodě. Využívám situace a píšu z jeho telefonu domů, že já žiju, ale telefon ne. Než se před ním začnu cítit ještě jako větší debil než se cítím, odcházím a dalších několik hodin se jen stěží zastavuju. Věřím totiž, že když se zastavím, znova začne pršet. Asi tak na 20 sekund dokonce zežloutne obloha a já suším na batohu všechno, co utrpělo nejhorší ztráty během posledních dvou dnů. Běžím a běžím, protože toho mám před sebou pořád docela dost a svůj plán jít tohle jen 6 dnů chci dodržet. Přecházím sedla a údolí, předjíždím lidi a navečer kempuju před městečkem Kinlochmore, v úzkém zaříznutém údolíčku, v hlubokém tmavém lese u takového obrovského splavu. Nelíbí se mi to. Kromě takové nepříjemné atmosféry místa a hukotu splavu mou společnost doprovází asi triliony muchniček, které mě nenechají ani setinu vteřiny na pokoji. Než se stihnu svléknout a ponořit se do vody ve zdejším potoku, jsem pokryta mračny muchniček a mám pocit, že jsou schopné se ponořit do vody, vyplavat ven a celý tento zážitek přežít bez úhony. Nejde usnout jinak než s šátkem přes celý obličej a muchničky, trochu zklamané si sedají v obrovských skupinkách nade mě na strop přístřešku. Když potřebuju na záchod, konám dokonalý gymnastický výkon, abych jejich spokojené sezení na stropě ničím nevyrušila. Aspoň neprší.

Vstávám brzy a vyrážím už asi v 8 ráno. Chci dneska dokončit svou adrenalinovou výpravu ve Fort William, a protože už nemám další noc chuť spát venku, plánuju si tam někde zamluvit postel na hostelu. Plahočím se přes další údolí a sedla, dělá se pořád hezčí a hezčí počasí a moje plosky u nohou už hlásí stav nouze. Ale protože každé utrpení jednou skončí, zhevuji se v údolí, kde na mě kouká masiv Ben Nevisu v mlze a já kráčím jako muž po bitvě u Thermopyl k branám Youth Hostelu pod úpatím Ben Nevisu. Rozhoduju se, že zaplatím i vlastním tělem, abych v hostelu mohla přespat, a skotský mladík mě ubezpečuje, že postel tu je. Poslední. Kupuju ji, imaginárně líbám mladíkovi nohy a vydávám se na poslední, asi tři čtvrtě hodinovou cestu utrpení po silnici do centra Fort William. Cestou stavím v místním informačním centru, doluju z chlápka nějaké informace a pak ho ještě přemluvím, aby mi půjčil jeho tablet, odkud píšu znova domů, že žiju. Radost při vstupu do městečka nedokážu dát nějak najevo a pomalu procházím hlavní třídou, užívajíce si pohledy ostatních lidí až ke konečnému místu celé trasy, k pomníku. Musím se smát, když vidím celý pomník obložený obrovskou skupinou gerontů, ale už asi druhý důchodce mě přesvědčí, že můj foťák dokáže ovládnout a činí mi tak nejhorší, ale nejlíbeznější fotku ze všech.

Procházím ještě pár místních turistických obchodů, poslouchám šílený skotský přízvuk, který vytváří dojem, že s angličtinou nemá nic společného a pak potkávám v jednom obchodě skupinku Francouzů, kterou moc dobře znám z Cranfieldu. Směju se, že tohle je fakt nemožné a radši jdu hledat místní cestovatelský hostel – Backpackers. To je geniální místo, něco napůl mezi hippie hnízdem a starou chatou, kde si posléze smlouvám ubytování na další den a po delších komunikačních obtížích (inu recepční ze Španělska), mi týpek domlouvá i přespání na páteční večer v Inverness. Jsem naprosto nadšená a ani mi nevadí, že zas musím zpátky z kopce dolů k bankomatu pro cash a zas zpět. Pak se nechám svést stopem zpátky k Youth Hostelu (přece se zas těch několik kilometrů nepotáhnu pěšky) a užívám si takových vylomenin jako je sprcha, sporák a postel na hostelu. Je to geniální. Jdu spát, neboť zítra mě čeká Ben Nevis a počasí má být dokonce fajn!

V noci mě překvapuje, že ačkoliv je v místnosti, kde spím, asi 8 postelí a všechny plné a navíc další místnost spojená s tou naší plná lidí taktéž, nikdo nechrápe. Budí nás až kolem půl sedmé popeláři, co si rozjíždějí sólo hned před naším oknem. Tedy vstávám. Výstup na Ben Nevis dalšího dne má být sice dlouhý, přece jenom převýšení 1300m, ale předjíždím skoro všechno, co se vydalo toho rána přede mnou nahoru a než se naděju, jsem sice v totální mlze, ale jsem na vrcholu. Konečně nejvyšší bod Velké Británie dobyt! Cestou dolů mě stihnou vyštěkat dva psi, co se ženou nahoru (asi se jim nelíbí moje bunda) a já potkávám davy a davy lidí, co se táhnou vzhůru. Po poledni jsem zase zpátky dole, vrcholy Ben Nevisu se pro změnu halí do černé mlhy a já za krásného slunečného počasí vyzvedávám svoji krosnu v hostelu a jdu důvěrně známou trasou zpátky do Fort William. Hostel Backpackers je geniální v tom, že si tam během dne můžete odhodit batoh, vysprchovat se a vydat se zase pryč. To také bez okolků činím a odpoledne trávím bezcílným bloumáním po městečku a okolo zálivu. Kupuju si lístky na zítřejší jízdu autobusem, pak kupuju plechovku Baked Beans a navečer se vracím do hostelu. Chce se mi strašně spát, ale je 8 večer, a tak aspoň dělám, že ležím v posteli. Pak naštěstí usoudí tři Němky žijící se mnou ve stejné místnosti, že 8 večer je ideální doba na uložení ke spánku a já se k nim zvesela mohu přidat taky.

Pakuju se dost brzy, kochám se ještě rozespalým Fort William a vydávám se za Lochneskou. Jezero Loch Ness je strašně úzké a strašně dlouhé a je spousta míst, kde se podél něho dá zastavit. Já volím jeho největší centrum, vesnici Drumnadrochit, kde taktéž vystupuji. Jsem hrozně natěšená na místo, kdo vznikla fáma o Lochnesce a nemůžu se ho dočkat. Poloprázdná vesnice mě nikterak neděsí a já rovnou vbíhám do místního muzea. Kupuji si lístek a procházím audiovizuální projekci, která moji touhu dozvědět se o Lochnesce něco víc, tak z půlky uspokojuje. Pak se vydávám na průzkum zdejší vesnice, procházím další suvenýr obchody a každým dalším krokem nestíhám skrývat zklamání. Co tady jako je? Odmítám vyjížďku na jezero a tak se vydávám z nouze několik kilometrů zpátky po silnici ke zřícenině hradu Urquhart. Extrémně vysoké vstupné mě velice rychle dokáže odradit od vstupu na zelený trávníček a trosky hradu nad jezerem a tak se pomalu vracím nazpět. Chci si, když už nic jiného aspoň sáhnout do lochneské vody, přeju si, a jedněmi vrátky se vydávám po velmi prudkém svahu skrz nějaké pastviny až k vodě. Sedím tam asi hodinu a sleduju, jestli se čirou náhodou někde u vln nevynoří ploutev Lochnesky, a když se tak ani po oné hodině neděje, vydávám se zase stezkou vzhůru. Nahoře stojí auto a na mě hledí dva muži. Bouří se ve mně hrůza, že jsem právě vnikla někomu na pozemek a připravuju si několik pádných argumentů. Naštěstí jsou chlapíci ohromeni jen tím, jak skvěle kopec vybíhám i s krosnou a já pak trávím ještě dost dlouhý čas sezením v centru vesničky na travnatém plácku a čuměním do blba. Navečer přijíždím do Inverness a po krátké bojovce „já ten hostel asi nikdy nenajdu“, zmíněný hostel nalézám, jsem znova vstřícně uvítána a úplně večer konám nádhernou vycházku podél řeky Ness.

Ranní procházka po Ness Islands, maličkatých ostrůvcích na řece Ness pozorujíce rybíře - checked. Opuštěná prohlídka ještě opuštěnějšího tajemného hřbitova na kopci - checked. Oběd v podobě Baked Beans v botanické zahradě - checked. Pak se ploužím do centra a obhlížím různé obchody, ale upřímně jsem spíše zklamána. Dokonce ani Primark mě tentokrát neuspokojuje. Ale vezmi čert nějaký Primark, aspoň tady ve městě mají srnky na hřbitově, kde jsem snad prvně v životě pocítila, co to je mít strach, že na vás někdo vyskočí zpoza náhrobku a králíky prohánějící se na náměstíčku u hradu. Je nádherné počasí, proto sedím na tom náměstíčku u hradu, pozoruju králíky a taky davy lidí, co se rozhodly dorazit tak daleko na sever, kde Inverness leží a pak pakuju svoje saky paky v hostelu. Stíhám si ještě koupit yoga karimatku v Sports Directu, stejně tak něco k jídlu a mířím na autobusák. Setřásávám ze sebe nějakého otravného Němce a jsem ohromena vlastním uměním dostat v autobuse, kde je tolik lidí, že nás rozdělují do autobusů dvou, dvousedačku sama pro sebe a to i když nastupuji jako předposlední ze všech. Svoje výherní místo si náležitě užívám. Zvyklá z toho, že Megabus jede všelijak, jen ne na čas, mě naprosto uchvacuje, že jsme schopní do Londýna dorazit o hodinu dřív. Tuto hodinu nakonec trávím spánkem na londýnském Couchway a snažím se tvářit tak, aby se se mnou nikdo nebavil. Nedaří se. Ranní Londýn je nechutný. Pořád nechápu, proč si lidi tolik oblíbili žití v Londýně. Všude smrad, špína a bordel a to je neděle ráno. Proto mířím do Hyde Parku, kde za potemnělého počasí sedám na lavičku, snídám a pozoruju okolo sebe desítky pobíhajících lidí. Možná i odkoukám nějaká nový běžecký styl, říkám si, a když mě to přestane bavit, jdu na nákupní třídu. Jsem překvapena, že ačkoliv obchody v Londýně v neděli otevírají až kolem půl dvanácté, nejhlavnější Oxford Street je naplněna k prasknutí. Ještě před otvíračkou obchodů mě zachraňuje McDonald’s a už nevím pokolikáté, neboť jeho spolehlivost ohledně otevírací doby a přítomnosti záchodů je takřka stoprocentní. Odpoledne trávím v Primarku, kde je tak plno, že já a krosna máme skoro mizivou šanci přežít a jako správný návštěvník Londýna, nakupuji si oblečení. Třeba se mi i po návratu do Prahy bude líbit.

Londýn je doslova přeplněn lidmi a to tak, že na Victoria Station nás řidič autobusu rve do autobusu podtlakem a na dalších zastávkách lidi jen bezmocně mávají a přihlížejí plnému autobusu navzdory tomu, že měli pravděpodobně koupenou i místenku. Laskám si svoje místečko v autobuse. Na letišti se nelíbí při osobní kontrole panu sekuriťákovi moje plechovka s míchaným hráškem a když ho ubezpečím, že tou plechovkou nezdemoluju interiér letadla a ani nehodlám zabít pilota, nýbrž ji velice pokorně sníst jako večeři, sekuriťák mi ji povoluje. Já tak o pár chvil poté činím a navečer si chrochtám, jakýže to jsem borec, když se mi opět v jinak plném letadle povede sedět vedle volného místa, a navíc u okýnka. Po půlnoci mě vítá Praha.

A tak moje roční působení na britských ostrovech skončilo, skončilo fenomenálně dobrodružným výletem ve Skotsku, který jsem si užila náramně a budu na něj vzpomínat ještě hodně dlouho…