Cranfieldské strasti a slasti

Dobré ráno všem z hlubin strastí mého života za posledních 14 dnů.

Ještě než se pustím do reportu a analýzy mých takřka nebetyčně neskonalých zážitků, dovolte mi, abych za prvé poděkovala tak hojné návštěvnosti těchto stránek i v době mého článkového Temna a za druhé slibuji, že nastalo období anglického monzunu a s výhledem do stříbřitě lesknoucího se okna s tisíci kapkami deště mi nezbyde nic jiného než zas občas něco napsat.

Ráda bych však otočila list na dobu již dávno uplynulou a to na den středeční 16.9. Ačkoliv již několikero dešťů a dokonce i pár slunečných dnů smylo můj zážitek do pozadí, přesto si to pamatuji jako by to bylo dnes. Dopoledne nás mělo čekat v rámci našeho anglického snažení nějaké psaní kritiky na jistý pošahaný článek, o kterém již tady řeč byla. A tak si říkám, že by bylo moc fajn nedojít do školy pozdě. Ne že bych někdy do školy přišla pozdě, ale tentokrát jsem si řekla, že nechci nahánět svůj opožděný čas zběsilou cyklistickou jízdou skrz Les. Jaké je však mé překvapení, když roztáčím pedály svého kola prvních několik metrů od Kevinova sídla. Si říkám, to mi ty nohy nějak ztěžkly po včerejším spanilém surfování za přívalového deště kategorie Z po Marstonské džungli. Když ani přehození koleček nevede k větší plynulosti jízdy, napadne mě všespásná myšlenka, že problém není jednou ve mně, nýbrž v technice. Takřka vypuštěná zadní pneumatika mi dává rychle za pravdu, plandajíce na zoufalém ráfku takřka polohlasem říká „to máš ale pech co?“ Když ani rychlé modlení za cyklistického boha nenafoukne pneumatiku do schůdné kapacity, ba dokonce ani profesionálně se tvářící pumpička na kolo, nezbývá nic jiného než vymyslet opět alternativní způsob dopravy do školy. Přemýšlím, jakou z variací jsem ještě nevyzkoušela. Simonovo auto je pryč, pěšky ani během to nestíhám, autobus už je také v tahu... Autostop je však stále variantou visící ve vzduchu, a když už mě nenapadne nic jiného adekvátní situaci (vzducholoď a teleport jsou už buď zastaralé či stále nefunkční dopravní prostředky), stoupám si za poslední Marstonský kruháč s palcem vztyčeným k nebi. Vzpomínám na Kevinova slova, jak je stopování v Anglii denžrs a jak mě někdo během desetiminutové jízdy z Marstonu do Cranfieldu třikrát znásilní, jednou okrade a dvakrát zabije. Než však stihnu domyslet, kolikrát mě místní obyvatelé rozprodají na orgány, staví mi sympatický jeep s pánem / jeep se sympatickým pánem.

Nikdy, opakuji nikdy jsem do té doby neměla tak skvělý dialog s někým z místních lidí. Deset minut do školy bylo nejlepším způsobem dopravy, kdy jsem si stihla užít takové dávky britského humoru, že ho ani nemůžu reprodukovat a lifting mé osoby až před bránu mé školy byl také hoden ocenění. Takže jsem přežila nejvíc denžrs dopravní prostředek v Anglii s výjimkou jízdy na neosedlaném býkovi a s radostí oznamuji, že jsem od té doby stihla píchnout ještě jednou a také jsem píchnutou duši dokázala opravit jen s pomocí dvou kuchyňských nožů.