Cranfieldské strasti a slasti

Neříkám, že bych se na jaře přímo na kampusu nudila, ale přinejmenším na podzim jsem toho času během modulů měla o něco víc. A tak jsem si usmyslila, že si po Vánocích najdu práci navzdory tomu, že při mém přijímacím pohovoru loňský rok nám Simon tvrdil, že okolo kampusu žije víc ovcí než lidí a že si tady žádnou práci nenajdeme. Zcela jednoduše proto, že tu žádná není. To první jsem během prvního půlroku mohla potvrdit, ale s tím druhým jsem se nějak nehodlala smířit. Věděla jsem, že pár lidí pracuje v našem školním klubu CSA a pár lidí v naší mitchellovské kantýně, ale představa, že budu muset obsluhovat lidi z kampusu, mě nějak více neuspokojovala. Nebudu pracovat přece na kampusu a obsluhovat svoje kamarády a další lidi jako otrok, snažím se sebe sama přesvědčit a přemýšlím, kde bych mohla pracovat jinde. V Bedfordu a Milton Keynes by se určitě našla spousta míst, ale až tolik nadšení pro dojíždění „hodina sem hodina tam“ jsem neměla a to především proto, že moje primární preference na kampusu zahrnovaly cestování-kamarádi-studium (v tomto či reverzním pořadí dle vašeho mínění o mně).

Míša pracovala již dlouhou dobu na dvou místech, v Subway a ve stánku s rychlým občerstvením Take away v Newport Pagnellu. Netvrdím, že Newport Pagnell není součástí Milton Keynes, ale Míšina nabídka, že se pokusí zeptat v Take away na mě jakožto na nového spolupracovníka mě potěšila. Míša jezdí do práce na kole. A já? No já přece kolo mám taky! A tak se stalo, že nějakého lednového či únorového večera startuju svůj bicykl a za bohapusté tmy roztáčím jeho kola a za třeskuté zimy mířím za Míšou, Take away a jejími majiteli do Newportu. Pravda, neodhaduju stupeň zimy venku a ani její mnohonásobně zvýšenou sílu během jízdy na kole, stejně tak jako trasu, jak se ke stánku dostat, proto za kruté zimy stěží chráním svoje prsty a nohy od omrzlin. Dorážím po několikerém ztracení do okrsku Newportu takřka neschopna slézt z vlastního kola a Míša mi mává přes skla umaštěného obchůdku. Za chvíli se seznamuju s jejím majitelem, Indem, co mi ukazuje, jak strašlivě to chodí a nechodí tady v tom obchodě a že teda můžu přijít příští týden. Po chvíli, během které jsem nestihla roztát, natož se vůbec rozehřát, zase šlapu na kole zpátky na kampus. Ve sprše pak stojím asi tři čtvrtě hodiny.

Ten příští slibovaný den v týdnu se sice ještě několikrát přehodí, ale nakonec dostáváme příkaz, že 21.1. se mám i s Míšou dopravit do stánku. Je hezké, ačkoliv silně mrazivé odpoledne, ale protože má Míša kolo v opravně v Newportu, rozhodujeme, že tam dojdeme pěšky. Já beru svoje kolo do ruky a vydáváme se přes bahnitá pole na výlet. Ano, chodím často po polích, ale to co nás potkalo onoho dne, kdy jsme stěží držely směr trasy, kudy máme jít a počítaly, kolik máme ještě času, mě tragikomicky straší ještě dnes. Prvně nám kolo zapadlo po šlapky do bahna asi dvacet minut po vyjití z domu. Další zapadání už jsme nepočítaly, neboť aby bylo možno kolo nějak přepravit přes všechna ta pole, musely jsme ho nést v náručí a pak promrzlými prsty dolovat ty obrovské kusy jílu z pneumatik, řetězu a brzd. Jedním slovem: bahnitá hrůza v její krystalické formě. V tomto zabahněném stavu až po uši jsme se dostavily do stánku a po průpravě co a jak ten večer budu dělat, si slíbím, že už si nikdy, ale opravdu nikdy nekoupím nic ze stánku rychlého občerstvení. Ind mi tvrdí, že bych u něho pracovat mohla, ale že by potřeboval vědět, kde bydlím a jak se do stánku dopravuju. Moje nesouvislé žvanění, že studuju na Cranfieldu a že venku mi stojí zabahněný, ale tvarově bicyklem připomínající stroj, vzbuzuje u Inda nevídaný vztek a nepochopení a stejně tak jako Míše už mnohokráte, mi vynadá a prozradí, jak strašně dangerous je tady to ježdění na kole po nocích. Nesouhlasně nepřikyvuji a dodávám, že to je trochu můj problém, jak a čím se dopravuju, kam se mi zlíbí. V každém případě si i tak s Míšou užijeme pěkný večer s nandáváním hranolek a smažením se sebe sama v potu a oleji a navečer po vydatné večeři roztáčíme společně svá kola a jedeme zpátky na kampus. Večer po vlastní deratizaci jdu radši spláchnout olej z plic na oslavu narozenin. Olejnatý smrad z oblečení, který nejde vyprat, omrzliny prvního stupně na devíti z desíti prstů na rukou jsou jedinými zážitky, které mi z tohoto večera zbývají do dalšího života. Hodnotím to, že mě nechtějí jen kvůli tomu, že nemám auto, jako úspěch a jsem o to víc nadšena, že se mi tam jako nové spolupracovnici nepovedlo zažít nájezd kontroly o několik týdnů později, neboť práci, kterou jsem měla vykonávat, legální rozhodně nebyla.

Pár dalších týdnů se odehrává v mém napůl nadšení, že mě v tak nechutném obchůdku nechtěli a napůl ve zklamání, že si asi fakt budu muset najít práci na kampusu. Jsi blbá, říkají mi všichni a tak jdu tedy po několikerém vlastním přemlouvání se zeptat do kanceláře na kampusu, co musím udělat, aby mě chtěli v Mitchell Hall kantýně. Dávají mi nějaký hrozně hloupý papír, který po dalším několikerém přemlouvání vyplňuju a odevzdávám. Vrchní manažer Tony se mnou koná něco jako pohovor (haha, další pohovor do mé řady „jakožepohovorů“), tvrdí, že se mi časem asi ozve a to je vše. Dál se neděje nic. Uplyne únor a březen a já už jsem vlastně na nějakou touhu pracovat v záplavě večírků, cestovatelských zážitků a mého studia dočista zapomněla, proto se oprávněně vylekám, když na mě Tony jednoho večera vybafne zpod kávovaru a říká, že si budu muset zařídit reference number. To je totiž identifikační číslo, které musí obdržet každý, kdo chce pracovat (legálně) ve Velké Británii. Můj počáteční děs nad tím, že si budu muset telefonicky domluvit schůzku v Bedfordu nakonec střídá radost z dohodnutého mítinku. Hned den po mém velikonočním příjezdu ze Skotska razím do Bedfordu a naprosto ohromena podstupuju proces dostávání identifikačního čísla ve společnosti cikánů, Poláků a Ukrajinců. Moje ohromení nad hodnými a vřelými úřednicemi u tak nudné práce mě fascinuje dodnes. Tohle by se u nás nestalo.

Je 21.4. a nás se asi deset schází v jedné části Mitchell Hallu. Podstupujeme kolektivní školení. Z velké části školení o tom, kde se nachází jaké hasicí přístroje po kantýně a kdy je zkouška protipožárních hlásičů. A tak hrajeme vysoce zábavnou hru na schovávanou, běháme po kantýně a hledáme hasičáky. Ke konci této placené hry obdržujeme naše mitchellovské úbory velikostí elefant XXXL a já jdu z tohohle britsko-požárního šílenství radši grilovat za českými kamarády. O týden později mám svoji první šichtu. Zcela toporná, se šílenstvím v očích procházím našimi chodbami a odpovídám asi na milion dotazů „cože, ty pracuješ v Mitchellu? Odkdy?“ Celou šichtu pak nedělám nic jiného. „Cože, ty pracuješ v Mitchellu? A odkdy?“

Mou hlavní náplní práce v Mitchellu je nandávat lidem jídlo na talíř, přinášet to jídlo z kuchyně, sedět u pokladny, po šichtě všechno uklidit a taky u toho dobře vypadat. Součástí toho „dobře vypadání“ však není to, co si většina z vás hned představí. Hned další týden jsem totiž dostala od jedné vrchní manažerky takového sprda, že mám přítomné náušnice v uších, že se přiznávám, náušnice jsem si od té doby ještě z obavy o její zhmotnění hněvu v Praze nenandala zpět (je podzim). Taktéž jsem dostala zjeba za to, že ty boty, které nosím, nemají koženou špičku a jsou jen plátěné a to je naprosto nepřístupné. Paní „pyča“ manažerka nezapomněla dodat, že jestli příští týden nebudu mít boty kožené, prohazuje mě oknem i spolu s těma botama a nezajímá ji, z kolikátého to bylo patra. Jediné, co mi pochválí, jsou moje černé kalhoty, jenž nebyly součástí úboru, který jsme vyfasovali. Dodávám tedy, že ty boty nějak zařídím a hned další den se ptám všech, co znám už z kantýny, jaké Harry Potterovské kouzlo mám použít, když si žádné nové boty kupovat nechci. Všichni mě ujišťují o skutečnosti, že tato žena je pyča a že ani oni, s balerínami, nic nehrotili. Asi o tři týdny později ke mně ona žena přistupuje, skenujeme mě laserovými paprsky, já se snažím skrýt svoje stále stejné plátěné botky za kastrolem, co držím v ruce a ona dodává: „Ach, dobře, dobře. Ty kalhoty, to ses o mnoho polepšila!“ Nedokážu ze sebe vydat nic japného a tak jen zírám s otevřenou pusou neschopna položit kastrol na pult.

V kantýně jsme zpravidla čtyři ocasové. Jeden na pokladně, dva u teplých jídel a jeden u studených. Nejzábavnější je sedět na pokladně. Postupem času jsem totiž přišla na to, že ne všichni z mých spolupracovníku mi sedí a vydržet například 5 až 8 hodin šichty v jejich nejbližší přítomnosti mi nedělalo na nervy nejlíp. Proto nejradši sedím opodál od vydávacích pultů, u pokladny, kde se během večera vystřídá spousta mých kamarádů a lidí, co znám, já s každým rychle pokecám a ve volných chvílích můžu odvážet naplněné vozíky s tácy, což je rozhodně lepší zábava než žvanit s 18 letými britskými mladíky. Druhou nejlepší věcí je vydávání teplých jídel. Tam jsme většinou dva. Jeden z nás tráví většinu času za rozpáleným pultem roztékající se ve vlastní šťávě a stěžující si na neúnosné vedro. Na druhou stranu jeho jedinou prací je nandávat jídlo z pekáčů na talíř a dávat ho lidem do ruky, samozřejmě podle toho, na co si ukážou. Je pravdou, že právě tento úkon bývá často kamenem úrazu, ale o tom až někdy později. V každém případě prostě stojíte v zemském provedení pekla a říkáte něco v tomto pořadí: dobrý den-co si dáte-ještě něco-děkujeme a dobrou chuť.

Ten druhý od pekelného pultu nosí rozpálené hrnce a pekáče z kuchyně tam a zpět. To je nevděčná činnost, ale pokud s vámi spolupracuje na pekelném pultu debil, pak je to jediná možnost, jak utéct od jeho existence a v rychlosti pokecat v kuchyni s kuchaři. Probíhá to asi takhle. Bedlivě sledujete všechny ty rendlíky a podnosy, samozřejmě u toho nandáváte lidem stylem „dobrý den-co si dáte-ještě něco-děkujeme a dobrou chuť“ a ve chvíli, kdy z jednoho kastrolu ubude tak polovina obsahu, rozrážíte dvoukřídlé dveře do kuchyně, prosmýknete se úzkou chodbičkou a za dalším nerezovým a pekelně horkým pultem se vyprsíte tak, aby z vás bylo aspoň něco vidět, a zaječíte „half way of … (doplňte si dle vlastní fantazie)“. Vracíte se od sálající pultu ke svému sálajícímu pultu a zanedlouho onen poloprázdný hrnec, tou dobou už pravděpodobně skoro prázdný, berete a běžíte do kuchyně zpět, zbroceni potem, kde vám ho při troše štěstí naplní a běžíte zas zpátky. Vypadá to poměrně jednoduše, ale to by se nesmělo samozřejmě stávat, že v jednu chvíli jsou takhle poloprázdné a skoro prázdné hrnce všechny. To vás pochopitelně nasere ta skutečnost sama o sobě a nepotřebujete k tomu vědět, že to sere i vašeho spolupracovníka, co pak musí všechny ty lidi lačníci zrovna po kuřeti když můžou mít vedle vepřový, uklidňovat, že ještě minutku strpení. Taky to sere kuchaře, protože pak nemáte čas řešit nějaký blbosti ohledně „half way“ a ti zas pro změnu ječí na vás, že o tom nemohli vědět, že to dochází. A tak si tak ječíme za konstantního kuchyňského hukotu na sebe a je to hrozná zábava. Poslední a nejvíc nevděčnou prací je vydávání studených jídel. To je čiré zlo. Sice přiznávám, že v mých prvních šichtách jsem ostatním tvrdila, že to je povětšinou kreativní činnost, ano, bezesporu je, ale balení tortill mě z tohoto přesvědčení rychle vyvedlo. Balení tortill a plnění kebabů je krystalická forma mučení, kdy se snažíte splnit přání svého zákazníka stylem „rajče? Jo. Cibule? Ne. Vlastně jo. Jak teda? No cibule jo a to rajče vlastně ne“, všechno se to snažíte namačkat do toho obalového materiálu, všude vám to teče a padá ven a snažíte se u toho neztratit lidskou důstojnost.  Samozřejmě vás přitom zákazník a většinou i skupina za ním (ty šmejdi vždycky chodí po skupinkách) pozoruje a asi si umíte představit, jak se asi tak balí tortilla, když na vás čumí osm lidí a ještě se s vámi chtějí bavit, jakej jste měli den. A co je úplně nejhorší, musíte si k tomu všemu všechny ty cibule, rajčata, okurky, dresinky, masa a housky obstarávat sami a hlavně musíte nosit čepičku. V té vypadá každý jako debil. A nemluvím o tom, jaké trýznění je být celou tu dobu v hygienických rukavicích. Takhle, být v nich celou dobu se nedá vydržet, takže tak polovinu své pracovní doby trávíte sundáváním a nandáváním rukavic ze zpocených rukou. Jedinou výhodou tohoto místa je klima. Za tímhle pultem je nádherný chládeček!

Pak existovala ještě dočasná pozice při pátečním obědu a večeři, kdy jsme místo studeného jídla podávali pizzu a onu pizzu bylo nutno vždycky rozpéct v troubě (15 minut na rozpečení). Tak přímo tahle práce, milí, byla nejnevděčnější možnou variantou všeho. Nikdy se totiž nestalo, že by se vám povedlo mít na pultě vhodné množství pizz, aby pokrylo poptávku a zároveň aby tam chuděry pizzy zbytečně neokorávaly. Na konci šichty se mohly stát jen dvě věci. Buď tam stála fronta lidí dožadující se kousku pizzy, nebo tam leželo asi 5 netknutých pizz, které za stálého míchání putovali rovnou do odpadkového koše a obě tyto varianty byly špatně. Jojo, tohle bylo úplně nejnespravedlivější. V mezidobí všech těchto činností jsme samozřejmě nezaháleli a mohli jsme si vybrat, jestli chceme zrovna leštit příbory a třídit je podle nesmyslného vzoru malý nůž, velký nůž, obyčejný nůž a nůž na ryby, obyčejná vidlička, dezertní vidlička, jídelní vidlička, zahradní vidle a tak… Nebo jsme mohli doplňovat ubývající zásoby salátů, dezertů, ovoce, sušenek, brambůrek, sendvičů a nepřeberného množství lahví s pitím. Já ráda přendávala přeplněné tácy se špinavými talíři z jednoho vozíku na druhý nebo ze třetího na druhý a odvážela ho dozadu do kuchyně. Na tuhle činnost by podle mě měli zavést povinnost vlastnit řidičský průkaz nové skupiny F, neboť stokilový vozík plný nožů, talířů a nedojedeného jídla byl považován za stroj vražedný. Vyklopit několik talířů během mé zběsilé jízdy skrz kuchyň se mi však povedlo snad jenom jednou. V kuchyni je sranda. Měla jsem tam několik oblíbených kuchařů a většina z nich mě měla fakt ráda. S některými jsme vedli docela zábavné hovory, které byly však poměrně silně rozsekané dobou, kterou jsme trávili spolu a tou jedinou společnou chvílí bylo nandávání jídla do kastrolů nebo náhodné setkání někde v útrobách kuchyně, ve skladovacích prostorech.

Nejen my, ale i kuchaři byli pod neustálou palbou pohledů našich manažerů a ti se objevovali v nejneočekávatelnějších okamžicích na nejneskutečnějších místech. Někteří z nich byli v zásadě fajn, ale většinu z nich skoro všichni upřímně nenáviděli. Jednou jsem se dokonce s jednou z nich pohádala. Po obědové šichtě je vždycky nutné všechno jídlo rychle sklidit z kantýny do kuchyně neboť jinak přijdou opozdilci dožadujíce se jídla i po konci a to bychom tam takhle mohli vydávat 24/7. Mám tedy všechno ze svého pultu sklizeno a na vedlejším pultu leží další zbytky salátů, které většinou sklízí někdo jiný a milá manažerka mi říká takovým tím samonasíracím hlasem „a co tamto, to sklízet nebudeš?“ Vycvičená se od manažerů nenechat rozčílit, poměrně vlídným hlasem říkám, že tohle není moje práce. Netušila jsem, že touto nevinnou odpovědí vytočím čerta z krabičky a na mě se sesype jekot anglické dyliny „no ty budeš dělat, co ti řeknu, co si to dovoluješ.“ Aha, aha, dodávám si, tak takhle to nebylo nejvhodnější. Snažím se její šílený jekot zase sbalit do krabičky asertivním „že na mě nemusí takhle ječet, když něco chce“ a od té doby se na několik týdnů sami sobě poměrně aktivně vyhýbáme. Naše manažersko-zaměstnanecké přátelství se prolomí až jedné večerní šichty, kdy si společně pochutnáváme na prošlém dezertu, jehož cesta by jinak vedla do odpadkového koše. Vztahy s manažerkou globálně na Mitchellu nazývanou jakou „pyča“ manažerka, která mi vynadala za náušnice a pochválila kalhoty, jsme měli v zásadě dobré vztahy. Alespoň do té míry, že mě nebuzerovala za každou blbost jako ostatní. A od té chvíle, kdy jsme s Tommym, co toho času v kantýně pracoval taky, zachránili jednu páteční večerní šichtu od ztroskotání, nás měla raději ještě víc. To si tak po józe vkračuju do kantýny pro večeři, setkávám se s Poláky a bavíme se nad tím, jak se evidentně všichni vymluvili od šichty a jídlo sama nakládá paní „pyča“. Samozřejmě na nás číhá jako saň a ptá se Tommyho, co dělá večer. „Musíš říct, že píšeš assignment,“ potichu mu radím, ale to už se zraky manažerky točí na mě. „Ach, a ty zlato? Co ty děláš v pátek večer?“ „Já rozhodně píšu assignment,“ dodávám neoblomně a Tommy, evidentně stále nechápající, říká: „A ty s náma dneska nepiješ nebo co?“ Po kolektivním smíchu se rozhodujeme pro jinou taktiku. „Pokud teda teoreticky uvážím,“ rozmýšlí nejlepší postup Tommy, „že si dojdu nahoru pro úbor a budu tady ty tři hodiny pracovat, co z toho budu mít?“ „Večeři zdarma,“ odpovídá žena, „a je to samozřejmě vaše povinnost, ne?“ „To mi nestačí,“ dovoluje si Tommy a nakonec končíme s odměnou dvou drinků na mitchellovském baru, návrhem na zaměstnance měsíce a zmíněnou večeří zdarma. Do mitchellovského úboru se pak oblíká o mnoho lépe a šichta je obohacena o soukromou projekci domácích kočiček paní manažerky. Celý večer komentuje můj oblíbený týpek ze zákulisí, co občas vaří a občas sedí za počítačem a objednává suroviny do kuchyně: „Jo, já jsem myslel, že tu dneska jenom normálně večeříš.“ „Jono, to jsem si myslela taky, když jsem sem vešla,“ odpovídám. Další manažerka (země původu Španělsko) se taky tváří, že nemá ráda nikoho jiného než Španěly, co v kantýně pracují, a tak na ni pro jistotu radši vůbec nemluvím, ale společné ledy prolomujeme jednoho večera na mitchellovském baru se sklenkou ginu a toniku. Hlavní manažer Tony je podle mého názoru debil, ale moc lidí tento můj názor neakceptuje, tak se snažím s ním netrávit moc času v jednom časoprostoru a jsme tak oba spokojení. Na druhou stranu je tam pár skvělých lidí, o kterých moc nemá smysl mluvit, protože by to nebylo tak zábavné. V každém případě všechny štvalo naprosto stejnou měrou, pokud jsme se během nudného čekání na zákazníky opírali o stěnu. To jsem i já dostala několikrát takovou sodu, že jsem si to příště rychle rozmyslela.

Musíme dávat malé porce. A na to si nejen manažeři, ale hlavně kuchaři dávají sakra pozor. Ve chvíli, kdy dáte někomu větší porci, odehrají se dvě věci. Buďto se toho nikdo nevšimne, pak je to cajk, anebo se toho někdo všimne a to samozřejmě záleží kdo. Manažeři řeknou, že se máš polepšit a kuchaři vás zprcají tak, že příště radši spolknete nůž na ryby ostřím vpřed, než abyste to museli podstupovat znova. Teda já tohle znám z vyprávění, díkybohu mám to štěstí, že celou tu dobu co nandávám na talíř, taktéž skenuju celé svoje okolí, jestli někdo nehází lososa po stropě a jestli nepřichází někdo z manažerů. Vyplatí se to. Takhle všichni vědí, že Anna nandává velké porce a všichni jsou spokojení. I kuchaři, protože ti o tom nemají ani tucha a mají mě hrozně rádi.

Zpočátku mých šicht, tedy v květnu a červnu chodilo na snídaně, obědy a večeře docela dost lidí a tak jsme se během té doby moc nenudili. Během srpna však spousta lidí odjela, kampus se značně vylidnil a některé z šicht, převážně ty večerní se stali extrémně nudné až do té fáze, že jsem někdy měla pocit, že to do konce nemůžu prostě přežít. Pak se samozřejmě člověk snažil toho jediného příchozího člověka zdržet natolik, aby si s ním mohl na chvíli pokecat a takové na oko dlouhé povídaní se zákazníkem bylo trnem v oku každého manažera. Jo, naučila jsem se během všech těch nekonečně dlouhých šicht vypracovat způsob, jak nandávat velké porce, zbytečně se nenadřít a dobře pokecat aniž by to někdo z manažerů detekoval a zpranýřoval mě.

Konec výdeje jídla bylo pak pro tyhle šichty absolutním vysvobození a to navzdory tomu, že nás vždycky čekala nejhorší práce ze všeho – uklízení. Největší boj byl vždycky o to, kdo bude balit saláty a na koho nakonec zbude vytírání, protože to byly generálně nejneoblíbenější činnosti. Na druhou stranu to byl konec šichty a čím dřív se nám povedlo všechno uklidit, tím dřív jsme mohli vypadnout. Smůlou však bylo, když se třeba z těch čtyř lidí dva vymluvili, že někam pospíchají a ti zbylí všechno uklízeli až do půl jedenácté. Samozřejmě jsme se při tom hádali, kdo čeho udělal víc a kdo je pomalejší, nebo teda aspoň Britové měli tu potřebu se hádat. Vlastně všechno v kantýně záleželo na tom, s kým máte tu čest provozovat šichtu. Dělila bych to na dvě skupiny: mladí Britové, až na drobné výjimky pro mě utrpení s nimi žít. Druhou skupinou bylo všechno ostatní, co se nenarodilo v Británii a pak se jednalo o zábavnou šichtu. Zábavnost šichty v rámci mixu závisel na procentuálním zastoupení obou skupin. Moje nejneoblíbenější byla jedna anglická 18 letá slečna, která mě svoji arogancí dokázala jeden večer tak vyexcitovat, že jsem si kvůli ní byla nucena jít dokonce sednout na kobereček manažera Tonyho. Naštěstí jsem mu vysvětlila důvody mého univerzálního gesta „zdvižený prostředníček“ a přes moje počáteční obavy to asi poměrně rychle pochopil, odkud vítr vane.

Uklízení po ukončení každé šichty dávalo valný smysl a bylo nutné jej konat pokaždé. Bylo ale v zásadě do hodiny hotové. Pokud jste však měli šichtu spojenou snídaně-oběd nebo nedej bože třeba oběd-večeře (to bylo to nejhorší, co jste mohli dostat), pak zbylo několik dopoledních a několik odpoledních hodin „volna“, které se dalo využít k takovým taškařicím, jako bylo třeba smýčení neviditelných pavučin, cídění opěrátek židlí, luxování vnitřků chladicích zařízení pultů, oplachování cedulí „caution, wet floor“ a tak podobně. U toho byla vždycky náramná legrace.

Naštěstí jsme během šicht dostávali i krátké přestávky na ulevení nervům a většinou to bylo spojené i s možností si dát večeři. Dle nějakých hrozně chytrých předpisů kuchaři navíc vařili specialitky pro zaměstnance, což byla povětšinou hrůzostrašná kombinace neslané dušené zeleniny, suchého kuřete a přílohy dle vlastního výběru. To bylo většinou ještě horší než to, co se podávalo v kantýně za normální žvanec. Byly asi tak dvě taktiky, jak během své přestávky si ukradnout to nejlepší z menu. Jednou taktikou bylo uprosit kuchaře, že zahynete hladem, když nedostanete to kuře, které se podává venku lidem, protože na to kuře, co byste měli správně požít, máte určitě alergii. Když mi nechtěli uvěřit tomuto nesmyslu, stačilo přidat asi třikrát prosím, prosím, prosím, a že to vypadá úplně k sežrání a dodat, že pro ně uděláte cokoliv, ale opravdu cokoliv! To většinou zafungovalo. Naštěstí jsme měli kuchaře jenom chlapy. 75% úspěšnost. Druhá taktika byla podlejší. Někdy se povedlo ukrást cokoliv, pokud nikdo nebyl na dohled. Horší pak bylo, když vás přitom přistihli, to pak následoval oprávněný řev, že tohle není pro nás. Většinou jsem odpovídala, no to nevím! (Dalo se tomu uvěřit, pokud jste seděli na pokladně a to jídlo nenandávali.) Pokud jste v nejhorším možném případě to jídlo nosili celý večer z kuchyně a moc dobře jste věděli, co se podává, pak se ozvalo něco v tom stylu „no to si ze mě děláš prdel! Vrať to tam!“ Pak mi většinou nezbylo nic jiného než zafňukat, nasypat si popel na hlavu a po dalším zuřivém „vrať to tam“ potichu dodat, že už jsem to olízla. Končili jsme většinou v oboustranném smíchu.

Někteří kuchaři jsou ale ke mně podlí taky, s jedním britským kuchařem jsme si dělali podobné žertíky v podstatě celou dobu. Navíc samozřejmě dělal, že nerozumí mé české angličtině. „Brambory, prosím,“ ječím ve snaze zachytit aspoň někoho v kuchyni. Milý kuchař mě moc dobře slyší, neboť se usmívá. „Potřebuju brambory,“ vřeštím a probodávám ho pohledem. Pozvedne hlavu a ptá se, co potřebuju. Odpovídám, ať si ze mě nedělá pořád srandu, že potřebuju zase brambory. „Brambory,“ opakuje a snaží se mi dát přednášku o tom, jak se v angličtině správně vyslovují brambory. „Nemám brambory,“ dodává a směje se nad plnou kádí brambor. Za pár minut mu říkám celou další řadu věcí, která nám dochází venku, a užívám si ten moment, kdy začíná nestíhat. „Ty pořád něco chceš,“ viní mě a já se bavím nad faktem, že něco po něm chtít mám nakrásně v popisu své práce. „It’s your job, my dear,“ ujišťuju ho tentokrát v jeho pozici člověka pode mnou a o den později mi vrací se všemi deseti moji drzost. „Potřebuju kebab chleba, hrozně moc a rychle,“ žadoním a milý kuchař přistupuje k pultu, naklání se a říká: „Jedno tajemství ti povím.“ Ukazuje mi naznačenou misku z dlaní. „Nalož jim to tam,“ vysměje se mi a tleskne. Naše minutová hádka o tom, že potřebuju jeden kus dezertu, co jsem slíbila starému pánovi, ale přímo „immediately“ nás poměrně dlouho bavila.

Ačkoliv s tímto kuchařem bylo těžké pořízení, byl jeden z mála, který měl všechno hned a na čas připravené a nikdy se skoro nestalo, že by se na něco muselo čekat. Často měl věci připravené ještě dřív, než o ně člověk požádal. To se samozřejmě nedalo říct o všech kuchařích a už vůbec ne o pomocnících, kterým někdy trvalo dojít pro salát do lednice a nandat ho do mísy nekonečné množství minut. Stejně tak na palici byly situace, kdy se nevařilo jenom pro naši jídelnu. Hned ve vedlejší místnosti totiž byl mnohem honosnější prostor, kam se lidi objednávali na společenské snídaně, obědy a večeře, ale i na slavnosti a svatby. Tam mě naštěstí nikdy nepustili pracovat, neboť jsem to odmítla a tak jsem tam jen tu a tam vyluxovala. V místnosti obložené alá zlacením a červeným kobercem se člověk musel chovat jako v nóbl restauraci. Tisíc druhů talířů, příborů a skleniček a tak.. Nene. V každém případě se pro obě místnosti vařilo v jedné kuchyni, a pokud byla například do sálu objednaná společnost 50 až 70 lidí, pak byl v kuchyni ukrutný frmol. A protože ta společnost vedle byla víc fancy, pak se během krizového připravování talířů na jednotlivé chody nevěnovala takřka žádní pozornost našemu oddělení kantýny. To jste mohli klidně dostat sprda, že chcete něco tak podřadného jako brambory a že na vás teď nemá nikdo čas a že máte jít s bramborama do prdele.

Nejzábavnější proto byly ranní snídaně. Skoro všichni spali, i během snídání v jídelně a místo složitých jídel jsme dávali jen nekonečný seznam položek pravé anglické snídaně. A taky po ránu většinou pracovali jen dobrý lidi a byli jsme dva, maximálně tři. Vlastně jednou se mi povedlo být tam sama a na to vzpomínám jako na šichtu podobnou závodům formule 1. Ráno se člověk taky potkával se spoustou zmatených lidí. „Co je tohle?“ „Houby.“ „Hmm, aha aha.“ „Vždyť už sem chodíš rok. Chceš ty houby teda?“ „Ne.“ Ano, tak tohle dává rozum. Nebo třeba: „Dám si vajíčko.“ „Dobře vajíčko.“ (vajíčko leží na talíři) „Nebo ne, nechci vajíčko.“ „Dobře, nebude vajíčko.“ (vajíčko je sejmuto z talíře a položeno na tác) „Ach, omlouvám se, já si ho přece jenom dám.“ „Hmm, hmm, dobře, vajíčko…“ (nandávám vajíčko zpět na talíř a už se nevracej ty debile, myslím si v duchu). S vajíčkama byla prča dost často, když nepočítám, jak otřesně se ty volská oka nandavají z tácu na talíř, aniž by se neporušila. „Děláte vajíčko osmahnuté z obou stran,“ ptá se mě někdo. Odpovídám, že ne, protože z toho kouká nějaká neplecha. „Ale já tady to osmahnuté vajíčko z obou stran už měl,“ slyším to, co slyšet nechci a potvrzuji, že se půjdu zeptat kuchaře. Kuchař mi stihne vynadat, že nedělá vajíčka na obě strany, ale pro mě ho teda udělá. Nadávám taky, že to vajíčko není pro mě, ale pro toho hlupáka venku a toho posléze ujišťuju, že vajíčko z obou stran se dělá a že to potrvá pět minut. Uspokojený hlupák usedá, za tři minuty se dojde ujistit, že to vajíčko, co má být za minut pět, ještě není a já mu o dvě minuty později ono vajíčko nesu na stůl. „Chtěl jsem dvě,“ viní mě a já obracím oči ve vajíčkového boha, za co mě trestá. „To nevadí, dám si příště,“ ujišťuje mě týpek a já doufám, že se tu už nikdy neobjeví, neboť díkybohu není stálým obyvatelem Mitchell Hallu. O pár minut později se mě ptá dívka u pultu, že by chtěla to druhé vajíčko. Ubezpečuju ji, že naše nabídka disponuje pouze jedním druhem vajíček. „Nene,“ říká (mě se ježí chlupy na krku) a ukazuje na týpka v roku kantýny, co si svoje vajíčko nechává ostentativně až na konec snídaně. Opakuje se celý další příběh o vajíčku až na drobný detail, že slečna se nezapomene dvakrát ujistit, že to vajíčko ještě není hotové navzdory mému ujištění, že si nepřeju nic jiného, než to vajíčko až bude hotové ji hodit i s talířem na hlavu. Asi se nebudete divit, že během další chvíle mám za zadkem dalšího člověka s vajíčkovým přáním, který mi ještě stihne vynadat, proč tyhle oboustranně osmahnutá vajíčka nenabízíme oficiálně, když je tady lidi dostávají. Vbíhám do kuchyně a řvu, že jestli ještě někdo někdy po mě bude chtít oboustranně osmahnuté vajíčko, vybleju se mu na talíř a dám mu to místo vajíček míchaných. „Nojo, to je tvoje práce tam,“ uklidňují mě kuchaři. „My tady zas jak debilové smažíme jedno vajíčko za druhým, když se mohli udělat všechny najednou.“

Během večeří se objevují stejně dobře zmatený lidi. Do mého přestěhování do Anglie jsem žila v představě, že dokážu já a 99% lidstva rozpoznat rozdíly mezi lososem a kuřetem, samozřejmě potom, co jsem tyto dva druhy masa prvně identifikovala někdy kolem 5. a 6. roku života. Nedokážu pochopit, že se po roce života v Mitchell Hallu a stravováním třikrát denně (jídlo se poměrně často střídá) dokáže někdo zeptat, jestli to, co leží na tom tácu, je kuře. Čumím jak husa z flašky a překvapuju týpka skutečností, že od pravěku věků tento „lososově“ červený a proužkovaný kus masa s modročernou kůžičkou nikdy nebylo kuře, ale losos jako prdel. Dodává, že si teda dá to hovězí vedle. Nesnažím se ho přesvědčit, že si právě dává vepřové a jestli je pravověrný muslim mě tentokrát ani zbla nezajímá.

Hrozně zábavní na stravování jsou Číňani. Za prvé jedí jako prasata, dokážou z jídla, které se mi nikdy nepovedlo nadrobit, a doposud jsem si myslela, že se ani technologicky nadrobit nedá, udělat takový svinčík, že po nich musím utírat stoly a zametat již minutu poté, co odejdou od stolu. Taky se moc neobtěžují s nějakým „děkuji“ a „prosím“. Top Číňankou je pro mě jedna obzvlášť ošklivá dívka (doufám, že aspoň umí dobře stavit letadla), která všechny mé požadavky obsahuje jedním slovem. Potřebuje účtenku? Vyštěkne „receipt“. Chybí vidličky? Poukáže na prázdný box a vydá zvuk já identifikující jako „forks“. Taky mě moc nezdraví. Už ji taky neuzdravím. Asi dva Číňani chodí zásadně dvě minuty předtím, než na večerní šichtu otevíráme výdej. Kuchaři se nám zrovna chlubí, co nám uvařili, co se jak jmenuje a z čeho to je, my děláme zainteresovaná „hmm“ a „mmm“ a ti dva ocasové za námi každý večer stojí s připraveným tácem. Někdy se manažer na šichtě rozčílí, vytlačí je ven na chodbu a zamkne dveře. Já mám však z těchto dvou kluků největší zážitek, když zrovna sedím na pokladně. Znuděně markuju, ostatně s Číňanama není kloudná řeč a koukám na jejich tácy. Pití, chleba, hlavní jídlo, příloha a na vrcholu té rýže s hovězím v zálivce leží čokoládový dort. Zcela konsternována, jak někdo může v talíři plném hnědé omáčky utopit čokoládový dort, pozoruju, jak o pár chvil onen chlapec všechno do sebe láduje lžící na polévku a to bez jakéhokoliv náznaku, že by měl potřebu ten čokoládový dort od hovězího vůbec odlišit.  

Z kantýny, pokud pracuju u výdeje teplého jídla, si skoro tradičně každou šichtu odnáším popáleninu. Menšího rázu, ale jsou tam. Jednu takovou popáleninu jsem si ale odnesla asi už na celý život. Je ráno, jsem na pokladně a do jídelny vstupuje ona ošklivá Číňanka, nabírá si svoje vajíčka, fazole v tomatě, párek a míří k toustům. Vkládá si několik toustů do našeho obrovského toustovače velikosti malé trouby a za pár chvil je u mě, že se tam ten toust zasekl uvnitř. Jsem ohromena, že ke mně vzeslala delší větu než o jednom slově a já v náhlé předtuše, že jestli se toho ten den neujmu já, buďto vyhoří celý kampus nebo přinejmenším už si nikdo toust toho rána nedá, zahajuju záchranou misi toustu. Zkušeně vypínám nejen toustovač, ale i celou zásuvku, beru do ruky utěrku a snažím se z útrob toho rozpáleného toustovače onen zuhelnatělý kus materiálu vyndat. Samozřejmě si pálím ruku i přes utěrku a večer nato už můžu jenom brečet, jak moc to bolí a že mám na kloubech u pravé ruky vypálenou ještě mřížku.

Jo a tak si teda žijeme my, co pracujeme v kantýně. Na otázku, proč to dělám, odpovídám slovy: „Není to dobrovolnická práce.“