Cranfieldské strasti a slasti

Přemýšlím, jak vám zprostředkovat své dennodenní zážitky z cestování a mých přesunů ze školy domů a naopak, do obchodu a tak podobně. Ať je to cesta kamkoliv a kudykoliv, je vždycky natolik napínavá, že ji vydýchávám celý večer.

Tak za prvé, řízení vlevo. To je dost šokující zážitek pro všechny, kdo to nikdy nezažili. Mé první dny plynuly v zoufalství, že když se před přecházením silnice třikrát neohlédnu vpravo a vlevo, tak mě něco smete. Navíc Anglie nemá povinné svícení, takže i v tuto chvíli, kdy venku prší tak, že by v Česku připravovali protipovodňové zábrany, zdaleka všechny vozy nesvítí. Taky se člověk vždycky vyděsí, když v autech nevidí řidiče a to proto, že sedí jinak než obvykle – tedy napravo. Všechny tyto záležitosti ve mně vzbuzují při pohybu na silnici pocit, že se nacházím někde na Blízkém východě a ne v civilizované evropské zemi. Po prvních několika dnech naprosté frustrace si na pravidla silničního provozu lehce zvykám. Už dokonce nepůsobím trapně, když nasedám do vozu předními pravými dveřmi, protože vím, že spolujezdce budu lépe dělat nalevo. Často se ale ještě cítím zcela zmateně, protože ačkoliv řízení vlevo již akceptuji, silně zakořeněný evropský způsob jízdy vpravo ve mně dominuje a tak často stojím před silnicí a nejsem s to si uvědomit, jak se vlastně jezdí u nás, natožpak tady v Anglolandu. Ostatně člověk má na to dost času, angličtí řidiči nejsou moc ochotní na pouštění chodců přes přechod.

Moje představa o tom, jak si zvesela budu každý den jezdit do školy na kole, však hned druhého dne po mém příjezdu bere za své. Když mě Kevin veze do školy na zápis po trase, kterou jsem si očíhla už doma na Google mapy jako schůdnou, trochu s vytřeštěnými zraky sleduju, že ačkoliv je silnička pro oba pruhy, už neskýtá žádný pruh odstavný, natožpak nějaký prostor po stranách. Hned co končí asfalt se tyčí živý plot a řidiči se ženou touto silničkou jak smyslů zbavení. Kevin mi hned důkladně dává najevo, že moje představa o dopravě do školy jinak než veřejným autobusem je čiré šílenství a jestli nezhynu rovnou při mé první cestě tam, tak rozhodně při cestě zpět. Taky se bavíme o cestování. Ptám se, jaké druhy dopravy jsou nejlevnější a nejlepší a pak jen tak náhodou nadhodím téma stopování. Ačkoliv dodává, že jako 18 letý rebel také stopoval, dnes už to extrémně nedoporučuje a již poněkolikáté z něho vypadne slovo dangerous, tedy slovo, za které všichni Angláni schovávájí své životní nejistoty. Když začnu povídat o svých stopovacích zážitcích z východu Evropy, raději zcela plynule přecházím na jiné téma.

Vzdálenost z Marston Moretaine, tedy místa, kde přebývám, do mé školy je cca 5 mil. Míle, stopy, palce, yardy, libry, galony, to jsou všechno míry, kterým se tady nevyhnete. 5 mil je tedy asi 8 km. 8 km je tedy vzdálenost, která mě dělí od mého studia či mé postele a není to vzdálenost, která by šla překonat 20 minutovým líným pochodem po ránu. Ano, jezdí mi tady autobus milé značky UNO linky C10, ale upřímně se mi nechce platit něco navíc. Už tak platím za ubytování hotové jmění, jako kdybych bydlela v 5* hotelu s plnou penzí a vířivkou vedle postele. A tak jsem vyškemrala od spolubydlícího Simona, že mě bude každé ráno vozit do školy. Jezdí tam pracovat do fabriky Nissan, tak je dost v pohodě. Jediný problém, že jezdí do práce na osmou a má škola začíná až v 9.30. Tento problém ale shledávám jako nicotný.

V každém případě však cestou ze školy podnikám dobrodružné výpravy jako z knížek Julese Verna, chcete-li Járy Foglara. Při mé první výpravě jsem pochopitelně neodhadla stav přírody co se týče stavu bahna a přišla jsem jak krtek po vykopání krtiny v jílovém poli po dešti. Druhý den se zase spustil takový liják, že mi protekl snad i deštník a bahno jsem si z týž kalhot zase úspěšně smyla. Od třetího dne nosím věci na převlečení s sebou do školy a po skončení lekcí a chatingu s lidmi se oblékám do běhacího a jdu. Vlastně pro spoustu lidí působím dost šíleně, když říkám, že na barák chodím pěšky, což je vzdálenost, kterou ujdete za 100 minut dost svižným tempem a to taky jen v případě, že víte kudy.

Nechodím po silnici, jistě že ne a to navzdory Kevinovu tvrzení, že kromě dvou silnic, které spojují Cranfield s Marston Moretaine tady nevede žádná jiná stezka, kudy by šlo projít. Naše objevení těchto neexistujících stezek proběhlo již druhý den po zápisu ve škole. Jistěže tady vedou stezky, dokonce i pro lidi! Jmenují se Public Footpath a kdekoliv nějakou uvidím, vždy ve mně naskočí srdce dobrodruha toužícího po vědění, kam zrovna tato stezka vede. Vždycky začínají někde od silnice jako stezička mezi ploty domů, pak pokračují přes dřevěnou plot/závoru/branku a mnohdy končí někde v poli, ale ta představa, že zdejší krajina není tak neprostupná jak o ni všichni náruživě mluví, mě dostatečně uspokojuje. Dokonce natolik, že neváhám podnikat dlouhé výpady na rozlehlé obilné plantáže a louky, na kterých třeba dotyčná Public Footpath končí a vy obejdete celé pole křížem krážem dokola bez možnosti úniku z tohoto prostoru. Všechno je tady totiž oplocené a to ne kdovíjak, ale téměř hermeticky. Představte si plot – dřevěný, drátěný, libo jak chcete. Tento plot však bývá z 99% prorosten živým plotem a nejoblíbenějšími druhy rostlin pro živý plot jsou pochopitelně hlohy, trnky a nejoblíbenější ostružiníky, tedy kytičky, přes které i kdybyste si oblékli skafandr proti trnům, není mezery, kterou byste se protáhli ven. A tak první dva dny svých dobrodružných výprav domů podnikám jen s jedním cílem, dostat se přes těch 5 mil k jednomu větrnému mlýnu, který se stal orientačním bodem v této nekonečné krajině zlatých polí, zelených remízků, šedých silnic a oranžových vesnic. Pak mi však Michal poslal webovou stránku, na které se mé kouzelné výpravy staly trochu pragmatičtějšími, a na mapě mohu vidět, kudy mají asi tyto stezky vést. Že tyto mapy nejsou moc aktuální, zjišťuji hned druhý den, kdy má další výprava domů končí na staveništi nových cihlových anglických domečků a jediným únikovým východem z tohoto hektarového staveniště je ten, kterým jsem vešla. Mé první dny cesty domů trvaly někdy i déle než 2 hodiny. Po týdnu těch 8 km zvládám za hodinu – běhám. Měla jsem i půjčené kolo na víkend – neuvěřitelných 30min a to jen kvůli tomu, že každou chvíli slézáte z kola, abyste ho mohli protlačit různými variacemi dvířek z pole do divočiny, z divočiny na louku, z louky do divočiny a tak stále dokola.

Vlastně si připadám jako děti v Africe, co chodí do školy 3 hodiny tam a 3 zpátky. Poprvé mám školu vzdálenější od místa bydliště dál než 5 minut pěšky nebo 15 minut tramvají a musím podnikat strastiplné přesuny za tím nejcennějším, za vzděláním! J Navíc cestou, která je prozatím každý den úplně jiná, protože pokaždé jdu jinudy a jako praví černoši po cestě sbírám plody matičky země. Jídlo je tady drahé, takže už jsem nalovila pěkné švestky, nasbírala krabičky ostružin, vím, kde rostou kyselé špendlíky a jablka, sladké hrušky, kde můžu nakrást kukuřici a v záloze mám pár keřů s trnkami. Takže přiznávám, zatím mě ta komedie docela baví. Navíc celá ta oblast, kterou procházím je chráněná oblast Marston Thrift, která se dá opravdu považovat za dotek anglické „divočiny“.

Vůbec pojem divočina tady dostává zcela nových rozměrů. Všechno je všude upravené až hanba, nic co by rostlo podle sebe, nic co by někdo nestříhal, nesekal, nestaral se. Jedinými takovými rudimenty jsou, prosím vás pěkně, stoky, kanály a škarpy u silnic, kudy protéká potok. Hotová divočina na několika metrech čtverečních. S Michalem jsme kolikrát s otevřenou pusou čuměli na takovou stoku protékající naším školním kampusem s pocitem doteku českého domova. Stejně tak několik luk a zákoutí v Marston Thriftu skýtá pocit volné přírody – bohužel pocit, že ta divoká příroda je tam jak pěst na oko. I o tu divokou přírodu se tady starají, aby vypadala jak má. Za domem mám ještě The Forest of Marston Vale, což je další oblast strašně divokého Wilds, pro místní dokonce tak divokého, že ho místy nazývají takovými slovíčky jako dangerous. Všechny tyto oblasti, o kterých tady mluvím, jsou prachobyčejné lesoparky, které moc dobře známe odevšud, jen s trochou anglické vegetace. Například pražská Hvězda nebo Kunratický les už jsou lesoparky, které by místní označili cedulemi Na vlastní nebezpečí a do Šárky a Prokopáku by byl povolen vstup jen s certifikovaným průvodcem. Přesto moji prvotní osobní beznaděj ze suchopárné anglické krajiny vystřídala alespoň částečná radost. První víkend jsem se dala do objevování The Forest of Marston vale, což je něco jako zoo akorát bez zvířat. Lidi si tam dojedou auty, je tam centrum, ze kterého za těžký peníz můžete do centra tohoto parku na podmáčené louky sledovat divočinu jako na dlani – ptáky na jezeru. Šla jsem tam tedy běhat okolo jezera, kde se vstup neplatí a tak dlouho jsem se toulala, až jsem se zatoulala do starého opuštěného lomu za tímto lesoparkem. Hotové volání divočiny. Navážka z lomu zarostla rákosím, orobinci, hlohem a sukcesní květenou okolo jezírka a já se tam jako šílená proháněla rákosím vyšším než já spolu se srnci, kteří celí vyděšení člověka v této oblasti asi ještě neviděli. Ze dvou stran vede bariéra v podobě železniční trati, takže se podle mě jedná o jednu z nejdivočejších částí s dangerous živočišnými druhy v jihovýchodní Anglii. Vedle opuštěný lom o délce a šířce něco přes kilometr ve mně vypuzuje poslední dávky endorfinů a pak už mě jen čeká nekonečný návrat přes ostružiníky, ploty a hlohové hájky.

Kevinovi o svých dobrodružstvích ani nevyprávím, neocení je a vždycky se mně jenom zeptá, jestli jsem šla domů pěšky. S provinilým výrazem I like walking si myslím svoje a jen mě zajímá, jak tady někdo může žít 17 let a nevědět, co má za barákem. Kevin pracuje v kasinu v Londýně. Tato šokující informace mi však neumožnila už poslouchat, co tam přesně dělá, každopádně když se podívám tady na ten barák, asi mu to moc dobře nejde. Anebo schovává své libry v nějakém starém opuštěném lomu. Ale to by zas furt nemluvil o tom, kde je co cheap a kde expensive. Prostě jiný kraj, jiný mrav.

Foto by Anna