Cranfieldské strasti a slasti

Píše se neděle, den 25.10., tedy den, kdy z ničeho nic náhodou stojím asi v 6 hodin ráno před knihovnou a studuju jednoho zoufalce, co si plete den s nocí a kouzlí něco na počítači.

Stalo se totiž takhle skoro omylem, že při zoufalé touze někam vyrazit do přírody – pomlčka - hor jsem zjistila, že pohyb po anglické pevnině bez čtyř kol pod podvozkem je věc takřka nemyslitelná. A tak jsem ještě z počátku října založila na facebooku něco tak chytrého jako skupinu Cranfield Outdoors, do které se začali houfně přidávat studenti. Mým původním plánem totiž nebylo nic jednoduššího než sehnat nějaké lidi, se kterými bych mohla vyrazit někam ven. A tak sedím na počítači a sleduju, jak během pár dnů překoná počet přidaných lidí nad číslo 100. A tak si říkám, to je ale spousta lidí, co by ráda vyrazila na hory. Bohužel až příliš pozdě zjišťuju, že lidi se na facebooku přidávají do všeho, co jen jde a smysl skupiny je jim mnohdy šumák. Nenechávám se ale zviklat a stále věřím svým ideálům, proto navrhuju jednodenní výlet do nějakého národního parku, ideálně někam poblíž Cranfieldu. Strhává se docela zuřivý ohlas, který mne těší. Mnohem míň mě těší, že mi tu a tam napíše dokonce i někdo, kdo hory viděl jenom v časáku a má prý problém s vysokohorským výstupem do druhého poschodí.

Inu stalo se realitou, že se dva dny před plánovaným nedělním výletem schází poměrně početná skupinka v našem CSA klubu a já hledím na nové lidi. Prvně poznávám Valentina, Francouze, ze kterého bych si po prvním dnu omlátila hlavu o džber s kamením, ale postupem času zjišťuju, že to je víc než fajn kluk. A má auto – což je mega bonus, který má nevyčíslitelnou hodnotu. Pak tam jsou ještě další lidi, ale o nich řeč třeba jindy. Milý Valentin je člověk ukecaný, s docela skvělou angličtinu na to, že jinak šprechtí francouzsky a sedí u stolu s mapami Brecon Beacons National Park, které odněkud magicky sehnal. To mu ukazuju palec hóre, což bere jako signál k tomu, že začne vykládat, jak hrozně dangerous takovéhle waleské pahorkatiny za setmění jsou a rovnou navrhuje odjezd někdy v nekřesťanských ranních hodinách. Nechám ho trochu popustit páru, ono se stejně všichni slézají jak švábi na pivo a pak všem zcela profesionálně vyložím moji vizi o výletu. Všichni oněmělí úžasem nad mými organizačními schopnostmi když ne angličtinou souhlasí, ostatně jim nic jiného nezbývá a seance je u konce. Dokonce si ani nelámu hlavu, že lidí je víc, než dokáží pojmout 2 vozidla, z čehož jedno je Twingo, protože pevně věřím, že lid je národ nespolehlivý a někdo do neděle stejně studijně umře.

Takže stojím před tou zmíněnou knihovnou a očekávám 9 lidí a 2 auta. Je šest hodin ráno a kromě toho zoufalce v knihovně okukuju bezedně černou oblohu a prázdné parkoviště dočista sama. Následně přichází a přijíždí na kole pár dalších lidí a já stále čumím na to prázdné parkoviště. 180 mil se docela stěží zdolává pěšky. Za pár chvil konečně dojíždí Valentin, který stál někde jinde, což doteď nechápu, protože mám pocit, že knihovnu má kampus jenom jednu a přichází nás 7. Ještě po delší době usuzujeme, že slečna s Twingem asi stále spí spánkem nevinným a proto jdou její další francouzští kamarádi na válečnou výpravu. Konečně se usmívá štěstí a s více než půlhodinovým zpožděním odrážíme směr východ. Poznávám Davida, což je nejvíc vtipnej týpek ze Švýcarska a po ranním stresu upadám na 3 hodiny jízdy do kómatu.  

Brecon Beacons je národní park v jižním Walesu s nejvyšší kótou Pen y Fan s neuvěřitelnými 886 m. n. m. Okružní výlet přes přilehlé hřebeny jsem vybrala s výpomocí nějaké super webové stránky o tomto NP, kde se o nějakém podobném výletu psalo jako o brutální túře vyžadující železné nohy a ještě železnější vůli. Délka 18 km v kombinaci s celkovým převýšením lehce přes 2000m mi nepotvrzuje doporučení, že túru mohou vykonat jen ti s dvacetiletou praxí ve vysokohorském terénu a se stanem a nouzovou vysílačkou v batohu a tak lehkým turistickým tempem vyrážíme od parkoviště vzhůru.

Výlet je fajn, lidi jsou fajn, ačkoliv bez mé přítomnosti brebentí jen francouzsky, počasí je taky fajn a hory po dvouměsíční abstinenci mi přijdou taky jako ucházející nálepka na moje „mountain missing“.

O tom, jak to bylo děsně fajn, se spíše přesvědčíte ve fotogalerii a já jen dodám, že první anglický NP jsem si úspěšně odškrtla ze svého seznamu. Bylo to fajn, ale asi nepotřebuju víckrát vidět Pen y Fan.